Bajo: Začátek éry hrdinů

32. Inženýr

  V Praze bylo rušno. Přípravy se zahájili na králův rozkaz téměř okamžitě. Všichni byli pohlcení prací a najít si chvilku klidu a volna se zdálo téměř nemožné. Veky to neměl jinak. Snažil se vymyslet vynález, něco masivního, ale lehce postavitelného, aby to mohl rozdělat na místě. Napadlo ho spoustu věcí, jako raketkové kulomety, smrště šípů nebo TNT kanóny, ale aby byly skutečně užitečné, museli by být tak velké, že by neměl šanci je postavit za méně než den. A na to neměl čas. Takže mezitím co se Veky topil v redstonu a obvodech, Bukaj měl čas na topení v knížkách o alchymii a kouzlech. Nic jiného nedělal, trapně si našel knihovnu a seděl a četl. (Training arc Bukaje v dračáku lol :D) "Ale do hajzlu!" Zaklel inženýr, když mu raketka vybouchla do obličeje. Snažil se zmenšit objem raketky, aby byli přenosnější, ale aby měli stejný výbušný ráz. To všechno by mělo pomoct tomu, aby se najednou vystřelilo víc raketek, za stejnou dobu a měli větší plochu působnosti. No, nevycházelo to. Musel myslet na to, že s Mumbem by to šlo o dost lépe. Myšlenky mu nezpříjemňovali ani myšlenky a vzpomínky na Elišku. Zrovna na to myslel, když si zpřetrhal obvod z redstonu, potom co o něj zakopl. "A dost, pauzu tu chce." Řekl si a položil všechno na čem pracoval. Hrad byl obehnán vysokými hradbami, nejméně dvacet blocků vysoké, deepslatové zdi působili nedobytně, i když všichni si moc dobře uvědomovali že to není pravda. Veky si našel místo na cimbuří. Nečekal, že tady někoho potká a tak vytáhl knihu s brkem a ponořil se do svých myšlenek. Zoufale chtěl přijít na něco užitečného, ale napadali ho jen zvětšené, neproveditelné věci, co už vymyslel někdo jiný. V tu chvíli ho z myšlenek vyrušil Rossweld. "Mohu si přisednout?" Veky vzhlédl. Kapitán nebyl ve zbroji. Byl v obyčejné bílé tunice, ale u pasu se mu i tak houpal meč. Tvář mě ztrápenou a lítostivou. Veky kývl. "Víš, zdá se mi, že jsem vám vlastně nikdy řádně nepoděkoval." Začal Rossweld. Veky to odbyl mávnutím ruky. "Všichni dělali co uznali za správné, nebo alespoň zábavné." Dodal, když si vzpomněl na smažky. "Ano, jistě." Odmlčel se kapitán. "I tak děkuji." Oba chvíli mlčeli. Oba v nedávné době přišli o blízké přátele. Rossweld zas a jednou žasl, nad dospělostí chlapce. A když si na to vzpomněl, žasl i nad ostatními. Byli to defakto děti, které se v tomhle věku někde opíjeli, hulili a pak se hádali s rodiči, ale oni šli do války. Mohli odejít. Měli papežova syna. Veky a Bukaj mohli zůstat v Kutné Hoře, nebo jít s Marexem jinam. Ale oni šli do Prahy, připravovat válku. "Na čem pracuješ?" Zeptal se kapitán. Veky odevzdaně svěsil ramena. "Na něčem co by nám pomohlo, ale moc to nejde."  Řekl a lehce odhodil zmenšenou raketku před hradby. Ozval se výbuch, rána jako z děla. "Nu, myslím, že by se pro to našlo využití." Usmál se Kapitán. "Granáty by se hodili, ne?" Veky se usmál. Takhle nad  tím nepřemýšlel. Chtěl vyrobit velký mechanismus co napáchá jednu velkou škodu, ale když každému vojákovi dá 10 raketek jako granáty, budou škodu na nepříteli také velké. "Jo, asi se budou hodit." Řekl a už si začal čmárat něco do sešitu. "No, nechám tě tedy pracovat." Zvedl se Rossweld připravený k odchodu. "Poslyšte, Oswalda a Alberta je mi líto." Pronesl, Rossweld se ani neotočil, ale pevně pronesl: "Pojďme se postarat o to, aby se to už nestalo, ano?" A ztratil se ve vysoké věži.

  Den výjezdu

  Až dnes, několik hodin před zahájením tažení, na Vekyho dolehlo to všechno, co se přihodilo. Ztráta mentora, smrt Allyss, Tomášovo zmizení, zrada těch dvou smažek. Bukaj nebyl dvakrát empatický člověk, nepomohl tomu ani, když se na týden zašil do knihovny a nevnímal svět. Teď tu ale oba stáli, připravovali si koně, oba věděli co je čeká a ani jeden nevěděl jak to dopadne. Ani jednomu nebylo do řeči, ale Veky musel to ticho prolomit. "Myslíš, že tam potkáme Hinexe s Marexem?" Bukaj pozdvihl obočí. Chtěl se celou dobu tvářit, že ho zrada nebo zmizení přítel netrápilo, ale opak byl pravdou. Nesl to těžce, tak se topil v knížkách o magii a lektvarech. Měl pocit, že byl zbytečný, i když nebyl. "Možná, nevím." Veky si pozdychl. Nic jiného nečekal. "Zbyli jsme jen dva..." Oba dál mlčeli. "Naučil ses něco užitečnýho?" Zeptal se mladý inženýr Bukaje. "Ano, útočná a hlavně obranná kouzla, lektvary a spoustu užitečných informací." Chtěli se konečně pustit do konverzace, ale před vojskem se objevil Bluestar a Uhrwerk, hned za nimi Tonit a jeho pravá ruka Rossweld. Král spustil. "Dnes dokážeme ubránit naši zem. Pošleme Germány tam odkud přišli a nenecháme se zastrašit. Dnes vyhrajeme. Ne všichni se vrátíme domů, ale naše oběti nebudou marné. Vyrážíme. Generále, veďte!" A peklo mohlo začít.