Bajo: Začátek éry hrdinů

27. Ticho po bouři

  Všechno ztichlo. Německé vojska byla poražena. Čeští vojáci stáli a seděli na louce a odpočívali, než jim kapitán začne dávat nové rozkazy. Atmosféra byla ponurá, ale všichni byli rádi že je po všem a vyhráli, tak zavládlo příjemné ticho. Němci byli zabiti nebo zajati a Česko ztratilo nanejvýše 20 mužů. Bylo to velké vítězství, ale to skupinka pěti hochů nevnímala. Všichni smutně mlčky seděli v kruhu kolem dívčina těla, zatímco ho Marex potichu držel v náručí. Papežův syn měl sklopenou hlavu a nevnímal nic a nikoho. Čas od času někdo povzlykl, ale jinak bylo ticho. Nejhůře to nesli Tomáš s Marexem, byli ti, co se jí snažili zachránit. Tomáš pod tíhou světa spadl na kolena a sklopil hlavu. To ticho se bohužel pokusil prolomit Bukaj. "Měli bychom něco udělat." Nevěděl kam tou myšlenkou míří, ale ticho ho ubíjelo. "Ne, MĚLI jsme něco udělat." Řekl Marex a naštvaně zdůraznil slovo měli. Dával si za vinu její smrt. "NIKDO JSME NIC NEUDĚLALI!" Teď už jeho svatost řvala. Veky chtěl namítat, že on a Tomáš něco dělali, ale nenašel k tomu odvahu. Hinex přišel zezadu k Marexovi. "Nebyla to tvoje vina. Nikoho. Prostě se to stalo. Dělals cos mohl." On sám viděl jak Marex vrhl sekeru a zabil tak prvního útočníka, všichni to viděli. Bukaj věděl, že za to nikdo nemůže, ale to mu nepomáhalo. Dívku si oblíbil. Měl jí rád a byla mu oporou. Teď je pryč. Hinex na tom byl pochopitelně nejlépe, on si s dívkou rozuměl, ale nenavázal tak silný kontakt jako Marex nebo třeba Veky. Ten jen stál. Nemohl tomu uvěřit. V jednu chvíli bylo všechno v pořádku a viděl jak se dívka směje na Marexe a Tomáše. V tu chvíli se otočil a hned slyšel dunivý zvuk jak se bojová sekyra zasekla do dívčiny hrudi. Veky a Bukaj byli jediní co teď stáli. Hinex se mlčky snažil uklidnit Marexe a Tomáš zatím nic neřekl. "Měli bychom jí pohřbít." Řekl nakonec Veky. "Ona by nechtěla abychom byli takovýhle sračky." Tomu se Bukaj potichu zasmál, ale spíše z lítosti, než z čehokoliv jiného. Zničehonic se Tomáš zvedl a otočil se ke všem zády, nikdo mu neviděl do tváře, takže nemohli vědět, že mu ukápla slza. Kdoví proč to Marexe naštvalo. "Ty." Řekl Marex potichu a zarudlýma očima koukl na Tomáše, ten se pořád neotáčel. "Je to tvoje chyba, kdyby ses tak baleťácky nevyhnul, ona by tu byla!" Všichni věděli, že to co Marex říká je hloupost a někde v nitru to věděl i on, ale teď byl naštvaný a smutný. To špatné na tom bylo, že přesně to si myslel Tomáš. Kdyby protivníka zabil, nebo se nechal zabít, ona by žila. "To není pravda, uklidni se." Řekl mírně Veky. Marexovi pláli oči zlostí. "A kdes byl ty, co? Pane inženýre? Jak jsi jí pomohl?!" Na to se nedalo nic říct, i když to byl nesmysl. "Dost!" Řekl nečekaně nahlas Tomáš. "Je to naše vina. Nás všech a moje nejvíc," řekl a všichni věděli že to není pravda, "ale co TOBĚ dává právo takhle na všechny řvát co? Jsi na vině, stejně jako já!" Řekl naštvaně, ale u slova já zesmutněl. "Jako ty? Já jsem se nevyhnul abych jí nedělal dolů prezidente. Já jsem s tím nic neměl!" Obhajoval se Marex. "Klid, pojď dej si lajnu." Řekl Hinex a spolu odešli opodál, dát si lajnu šňupáku. Tělo zůstalo nehybně ležet na zemi. Po chvíli přišel kapitán a vyjádřil soustrast a omluvil se, že je nařknul z toho, že jsou děti. Jediní kdo se s ním dokázali bavit byl Veky a Bukaj. Dohodli se, že dnes a přes noc zůstanou ve vojenském kempu a zítra vyjedou. A když chtěli vzít tělo a pohřbít ho někde u lesa, Tomáš je zastavil. "Ne, prosím. Ještě ne." A dál mlčky seděl. K večeru se všichni sešli na kraji lesa a potichu pohřbili svojí kamarádku. K Bukajově a Vekyho nelibosti byla atmosféra nepřátelská a to hodně. Chvíli tam všichni stáli a když se na sebe Tomáš s Marexem podívali, rozešli se každý do svého stanu. Všichni jejich příkladu následovali a šli si lehnout. 

  Marex nespal. Jen koukal do plachty a mlčel. Přemýšlel co mohl udělat líp. Neměl jsem bejt kokot. Řekl si upřímně. Chtěl se všem omluvit, ale rozhodl se, že to počká do rána. Bukaj po dlouhém usínání usnul. Sice vypadal že ho dívčina smrt vzala jen tak na oko, ale ve skutečnosti to nemohl rozdýchat. Byla pro něj někdo, komu se mohl svěřit a věřit. Ona mu s tím pomohla a teď byla pryč. Je to nefér, myslel si. Hinex se se smutkem vyhulil do spánku, jinak by taky možná neusnul. Veky věděl, že on musí být ten, co je teď udrží pohromadě, ale nejdřív se s tím musel srovnat on sám, a moc mu to nešlo. Připomnělo mu to Ledeč a tak mu bylo dívky ještě víc líto. Nakonec usnul se slzou v očích a smradem z Hinexova kouře. Tomáš neusnul, ale ani to neměl v plánu. Krátce po půlnoci si sbalil všechny své věci a zastavil se u hrobu dívky. Několik minut tam seděl a naposledy se rozloučil, pak se vydal do lesa, na druhou stranu od směru kde ležela Praha.