Bajo: Začátek éry hrdinů

10. Mír? Spíš Ne, než Jo

 Tomáš se probral svázaný, opřený o strom v lese. Nepoznával to tu, buďto protože se ještě pořádně nerozkoukal, nebo byl daleko od chaty. To by mu nevadilo, jen chtěl vědět kde je. Hlava ho rozbolela jen co začal přemýšlet. Vzpomínku se mu začali vybavovat a on si vzpomněl co se stalo. Dostal do hlavy. Byli tu dvě možnosti. První byla, že ho delfíní kluk omráčil a odvlekl a druhá, že ho tam nechal a našel ho zbytek nájezdníků. Věděl, že možnost dva je o poznání horší. S pootevřenýma očima pomalu začal prohledávat okolí s úmyslem vyhodnotit situaci. Byl to malý kemp, udělaný z věcí které si on sám zabalil. Malý zelený stan pro jednoho a spacák rozbalený na zemi. U malého ohniště zahlédl kluka, studující nějaký papír. Byl to ten kluk, který ho porazil u chaty. Věděl, že od nájezdníků mu nic nehrozí, protože kdyby ho chtěl hybrid udat, tak by si s ním nestavěl kemp a šel by rovnou k nim. Vzpomněl si na celý obrázek boje, prohrál ho, protože se nechal roztěkat hněvem. Když si uvědomil z čeho pramenil rozesmutněl. Ale jeho mentor by určitě nechtěl aby kvůli jeho smrti přišel o život i Tomáš. To chlapec věděl. Uklidnil se a začal uvažovat s čistou hlavou. Kluk ho nezabil, jen svázal a utekl s ním. Od začátku mu nechtěl ublížit. Tomáše trochu hlodalo svědomí. přece jenom, delfíní kluk nevykazoval známky nepřátelství a i tak na něj Tomáš zaútočil. Je dobře, že mě porazil. Uvědomil si chlapec. Ale i tak stále nebylo stoprocentní, že s ním chlapec nemá nekalé plány. To teprve zjistím. Začal si nenápadně prohlížet a ohmatávat provaz který mu spojoval ruce a nohy. Nebylo pro něj nějak zvlášť těžké se z uvěznění dostat. Neměl čas hledat zbraň a tak potichu proklouzl za delfína. "Kdo jsi a co ode mně chceš?" Řekl klidným tichým hlasem Tomáš, zatím co zezadu držel pod krkem delfína. "Co-Co kdybychom si promluvili, normálně." Navrhl hybrid. "Jméno?" Zeptal se Tomáš. "Bukaj." Řekl delfín s dál nehybnou hlavou. Tenhle chvat Bukaj znal. V mžiku by mu mohl chlapec zlomit vaz. "Tak hele, je dost nefér, že jsem tě nezabil a ještě zachránil, takže spolkni pýchu a pusť mě." Přikázal Bukaj. Ovšem tady autorita stáří nefungovala. Tomáš byl stejně, možná ještě více tvrdohlavý než on. "Co tady chceš!" Řekl rázně, ale potichu Tomáš. "Nechci ti ublížit vážně. Já k těm vrahům úplně tak nepatřím. Chci utéct. A teď mě pusť." Bukaj naléhal. Tomáš ho zdárně ignoroval. "Moje věci, kde jsou?" Zeptal se Tomáš a Bukaj ukázal na vak, který byl od pohledu plný věcí a hlavně meče a luku, který přesahoval okraj úložného prostoru.  "Prosím." Řekl Bukaj. Tomáš už si byl tak nějak jistý, že mu Bukaj nechce ublížit. Přesto byl opatrný. "Na." Podal Tomáš Bukajovi provaz. "Svaž si ruce, ať to nemusím dělat já." Bukaj se na něj pobaveně kouknul, "fakt si myslíš, že to udělám?" Zeptal se. Tomáš na něj hodil zastrašující pohled, oči měl černé a přísné. Na obličeji neměl ani náznak pobavení. "Fajn." Řekl Bukaj jakoby nic, pravdou bylo, že ho chlapec teď, když byl klidný, k smrti děsil. Tomáš spokojeně kývl a když byl Bukaj svázaný, šel si pro věci z vaku. Zapnul si pásek se dvěma noži a připevnil se něj pochvu s nožem. Znechuceně se koukl na Bukaje, když si všiml, že luk má nasazenou tětivu. "Mohl si z něj ten 'provázek' alespoň sundat." Bukaj nevěděl proč, tak jen nezaujatě pokrčil rameny. "Prase jedno." Postěžoval si Tomáš, když si bral jablko z vaku.  Po té usedl naproti Bukajovi. "A jak se vůbec jmenuješ?" Zeptal se hybrid, protože tato informace mu pořád unikala. Chlapec se na něj podezíravě podíval, ale usoudil, že s touhle informací toho moc nenadělá. "Tomáš." Řekl prostě. Bukaj se hraně usmál. "Dobře tedy", spustil Bukaj, "Tomáši, rád tě poznávám." Tomáš by vydržel mlčet celé hodiny, ale Bukaje ticho štvalo. "No, a jak dlouho jsi tu žil?" Ptal se vysloveně jen pro to, aby konverzace nestála na mrtvém bodě. Tomáš si to uvědomoval, ale ticho mu nevadilo. "Vydržel bys 5 minut bez otázky?" Zeptal se uštěpačně a dál si brousil vrhací nůž. Bukaj mu nechtěl dát vítězství v hovoru jen tak zadarmo. "Možná, ale ty očividně nevydržíš půl minuty bez sarkasmu." Na to Tomáš zvedl jedno obočí. "Jo, ne že by mi to vadilo." Tomáš věděl, že je nepříjemný, ale neměl důvod být přátelský. Kdo by chlapce poznal blíže, poznal by, že normálně je to veselý hoch, ale teď neměl potřebu se seznamovat. "Mě to docela vadí." Pokrčil rameny Bukaj. "Tak to si na to budeš muset zvyknout." Odsekl Tomáš a tak nějak uzavřel konverzaci. Bukaj - 0, Tomáš - 1, pomyslel si Bukaj, ale nehodlal to tak nechat. "Měl bys spát." Podotkl Tomáš. "Zítra nás čeká dlouhá cesta." Řekl s odebral se do svého stanu. I přes nechuť k seznamování, Tomáš hodil po Bukajovi spacák a sám spal na zemi ve stanu. Možná není všechna naděje ztracena, pomyslel si Bukaj.