Bajo: Začátek éry hrdinů

3. Mořští nájezdníci

 Byl krásný slunný den. Na obloze ani stopa po mraku. Ptáci zpívali do rytmu jemného letního vánku odrážející se ho od stromů a listů. Byl by to ideální den pro každého tvora v lese, pomyslel si Bukaj, ale tu nádhernou atmosféru kazila vojenská morálka v přepadovém oddílu. Bukaj byl člen rasy delfínů, ale byl to kříženec delfína a člověka, pro jeho neštěstí, zdědil lidské vlastnosti, jako tělo, malou sílu, ale velký intelekt. Proto byl všemi ze svého kmene opovrhován. "Dobré ráno." Řekl Bukaj po tom co vylezl ze stanu a zahlédl svého jediného 'blízkého'. Byl to jeho osobní strážce, kterého k němu přidělil jeho otec, náčelník kmene hotentótů.  Byl sice kříženec člověka, ale pro jeho otce stále, alespoň něco málo, znamenal. Jeho strážce si jen odfrkl a dál pokračoval v nic nedělání. Kříženec si povzdychl. Dal by cokoliv aby se odsud dostal, pravdou je že už to několikrát zkoušel, ale jeho pokusy zpravidla končili nezdarem. Možná kdyby- "Náčelníku! Našli jsme je!" Vyrušil velitel stopařského týmu Bukajovy myšlenkové pochody. Matně  si vzpomínal koho tady hledali. Sice nechápal proč nemůžou pár lidí na samotě u lesa nechat žít, ale tohle se s ním, kvůli minulosti lidí a delfínů, táhlo celý život. Měl špatný pocit ze zabíjení. Občas měl chuť zabít tátu, ale to vždy myslel jen z naštvání a reálně nedokázal pochopit hloupé násilí jeho kmene a lidí. Z velkého stanu, s vlajkou delfína na stožáru připevněném na jedné z podpěrných tyčí, vyšel delfín. Samozřejmě, že během tisíciletí se ploutve změnili na chodidla a vody nebylo potřeba. Ale zachoval se typický vzhled ryby, na rozdíl od Bukaje. Delfín, náčelník kmene, byl o poznání vyšší než ostatní a čišela z něj autorita a respekt. Od pohledu byl schopný vojevůdce, ale intelektu moc nepobral, uvědomil si kříženec. "Skvěle, Gorfelde svolej poradu!" Vykřikl povel a na to v kempu začal povyk. Všichni důstojníci, kapitáni a velitelé se sešli v Náčelníkově Stanu. Bukaj měl příležitost utéct, uvědomil si, ale nejdřív si poslechnu o čem se ti mormoni radí. Potichu proklouzl kolem velitelského stanu a opatrně nakoukl dovnitř. "Nedaleko odsud na sever. Malá chata. Viděli jsme jednoho člověka. Místo máme zajištěné z jihu." Podal hlášení Gordelf, první důstojník náčelníka. "Dobře," začal náčelník, "Fernande, za jak dlouho jsi schopný mobilizovat jezdectvo?" Fernand se zamyslel, náčelník neměl rád milné informace, a už vůbec ne zpoždění. Jezdci z jeho družstva jsou líní, tak si dal patřičnou rezervu. "Do půl hodiny bychom měli být schopní vyrazit." Řekl a náčelník se usmál. "Pošleme toho človíčka do Atlantidy!" Stanem se rozeznělo hlasné souhlasné JÓ. Bukaj se odplížil zpět do svého stanu. Dnes, během útoku uteče. V tom se stan zatřásl a dovnitř vešel náčelník. Ledově se na křížence podíval, ale potom roztál. "Mám takovou radost, že tě dnes budu brát s sebou!" Řekl nadšeně a Bukajovi zmrzl úsměv na tváři. "Ale já-" chtěl namítnout chlapec, ale otec ho zadržel. "Ty to zvládneš, máme pro tebe vlastního koně a výzbroj, bude to sice chaos ale někdo ti vždy bude na blízku!" Nadšeně vysvětlil náčelník. Bukaj věděl, že otec je před nájezdem vždy veselý, ale zdálo se, že tohle myslel vážně. No co, pomyslel si chlapec, bude to chaos, vytratím se na pár dní a pak zase příjdu, možná jo, možná ne. Začal uvažovat o návratu, protože se mu zdálo že otec si pro něj konečně našel místo. Otec bez varování odešel a nechal chlapce se svými myšlenkami. Nemusí si balit zbraně, toho jednoho člověka zabijou, pomyslel si s hnusem Bukaj, a nikdo jiný tu není, to už by ho Gorfeld našel. Jídlo stačí, zbroj a zbraň tam odhodím a koně tam někde nechám, dělal by moc stop.

 Po 15 minutách bylo jezdectvo nachystané a s náčelníkem v čele vyráželo na hon. Chlapec se držel v zadní části oddílu, říkal, aby byl více v bezpečí, ale to byla jen výmluva aby se mohl vytratit. Zatím co jeli po lesní vyšlapané cestě, kterou pro koně připravil stopařský oddíl, představoval si v duchu jak bude všechno probíhat. Začnou se cpát do předu, aby si zabili člověka, nebo se podívali na to jak umírá a on se nenápadně vytratí. Když po ani ne hodině vyjeli z lesa na obzoru se objevila malá lesní chatka. Hned na to se člověk stojící venku vrhl dovnitř. Chvíli se nic nedělo, náčelník rozděloval skupiny na obklíčení a chlapec čekal. V tu náhle z chaty vyběhl ten samý člověk a běžel směrem do lesa. Všichni se za ním otočili a to byla osudová chyba. Bukaj si všiml jak černý šíp letí vzduchem a nachází si cíl v jednom z delfíních nájezdníků. Všichni udiveně stáli a dívali se odkud šíp letěl. Pak přiletěl další a opět našel cíl. Z okna, ve kterém nebylo nic vidět. "Půlka do chaty a půlka do lesa, nikdo nesmí přežít!" Nakázal, ale v tu chvíli z chaty vyšel stařík v zeleno šedé splývající pláštěnce a lukem s napnutou tětivou držící šíp. Nechyběl ani toulec o +- dvou tuctech šípů. V tu chvíli si natáhl kapuci na hlavu a spustilo se peklo. Šípy, s neomylnou přesností, strašlivou rychlostí létaly vzduchem a než se družstvo vzpamatovalo, 12 delfínů už nebylo na světě. Bukaj se rychle odebral do lesa, bez koně a po cestě trousil zbroj a meč. Když se ohlídl viděl, že dalších 5 lidí, zatímco se řídili na člověka, který byl stěží v dálce vidět, zemřelo pomocí šípů. Když se dostali na dost blízkou vzdálenost stařík vytáhl dva nože a začal  sekat a odrážet všechny útoku. Pár lidí zranil, ale bylo jich na něj moc. Muž klesl na kolena a z hlavy mu spadla kapuce. Muž zemřel za cenu, že z jezdectva o 30 lidí se stala skupinka pomlácených 11 loupežníků. Bukaj si pomyslel, že tohohle člověka je škoda a znovu se mu v hlavě přehrála neomylná a smrticí přesnost lukostřelce. Pak si vzpomněl že z chaty vyběhl o něco vetší člověk a hruď mu sevřela úzkost.