Bajo: Začátek éry hrdinů

16. Žena

  Na mýtince v lesa, schovaná mezi stromy, spala dívka. Blonďaté vlasy rýsovaly její postavu tam, kde mizela ve spacáku. Na jednoduchý stan, který se tyčil v lese, foukal jemný jarní větřík a tak se dívka ve spánku ošila. Pevněji zavřela oči a podvědomě se snažila déle spát.

  V malém domku ve Zruči nad Sázavou žila rodinka, spíše dvojice. Dívka a chlapec. Dívka byla pohledná mladá a upřímná osoba. Chlapec byl čestný silný a ohleduplný. Nebyli sourozenci ale milenci, přičemž chlapec byl o tři roky starší než dívka, které bylo 15. Zrovna snídali, když v tom se ozvala rána. Zbojníci vtrhli dovnitř a začali brát a ničit všechno co našli. Dva ze sedmi vojáku se vydali s "lišáckým" výrazem k Allyss. Hned jak si dívka uvědomila, co se děje, začala křičet, Vladimír se vrhl před svou milovanou a začal ji bránit před třemi zbojníky. Neměl však šanci a tak ho zbojníci ukopali do bezvědomí. Mezitím co se dělo tohle všechno, jeden z výtržníků převrhl olejovou lampu a založil požár. Nejdříve si pro své úmysly chtěli vojáci dívku odvést, ale pak jí tam nechali a s lupem odešli. Allyss byla zoufalá. Chtěla aby se její Vladimír probral, chtěla aby tohle byl jen zlý sen. Tahala svého milovaného ven z hořícího domu. Bylo to peklo na zemi. Dům se začal bortit. A když už byla dívka s chlapcem u dveří, na chlapce spadl trám. Dívka nevěděla co dělat. "Prosím, prober se. Prosím!" Vzlykala dívka. "PROSÍM!" Řvala. Ale chlapec nic. Jeho bezvládné tělo chytilo v žáru plamenů a rozhořelo se. Allyss začala hysterčit. A v tu spadl na chlapce další trám a dívku to odhodilo z domu. Nemohla nic dělat. Klečela před svým domem. Celá vesnice Zruč byla v plamenech, ale to ona nevnímala. Vladimír byl pryč a ona jen klečela a brečela. Pak však z ničeho nic zařvala.

  Probudila se se slzami v očích. Brečela, nepřetržitě. I když věděla, že s tím už nic neudělá. Musela se sebrat, musela přežít. Musela pro něj. Pak však začala znovu brečet, protože si uvědomila, zas a opět pravdu. Tohle nebyl zlý sen ale vzpomínka. Vzpomínka na nejhorší den v jejím životě. Kdysi veselá, milá, hezká dívka, kterou by nejeden Ladifer chtěl, teď žila ze dne na den ve stanu. Musela se někam dostat. Nevěděla kam, ale musela přece někam dojít. Mapu však neměla a i kdyby měla, neuměla by v ní číst. To však nevěděla, že její život měla brzy změnit skupinka pěti idiotů.