Bajo: Začátek éry hrdinů

6. Smrt Hrdiny

 Chlapec, oděn v bílé kazajce a v hnědých plátěných kalhotách utíkal co mu síly stačili. Neměl jsem ho tam nechat, měl bych tam být a pomáhat! Napomínal se chlapec.

 O 15 MINUT DŘÍVE

"Poslouchej kluku," rozkazoval mentor, "teď budeš utíkat o sto šest, až slunce zajde za támhle ten strom," ukázal z okna na modřín sahající do nebe, "až zajde vrátíš se sem. Budu tu na tebe čekat." Tomáš ale odmítal. "A co vy? Co budete dělat?" Stařík se usmál. "Zkusím jestli ještě natáhnu luk." 

 TEĎ

 Chlapci se sevřela hruď úzkostí. Věřil svému učiteli, ale bylo tam přes tucet vojáků, když nad tím tak přemýšlel nikdy je neviděl. Vypadali jako žraloci, ne, víc jako delfíni. Doufal že nikoho nepotká. Neměl u sebe nic, krom nože, který defakto nikdy neodkládal. Když věděl, podle okolí, že je necelé 4 kilometry od chaty začal hledat útočiště. 

 Po pár hodinách schovávání se v křoví, slunce zalezlo za vysoký modřín a Tomáš se vydal zpět. Celou cestu byl ostražitý a obával se nejhoršího. Snažil se po cestě skrývat stopy, přesně tak jak ho to stařík učil. Nevědomky si v ruce mnul stříbrný přívěšek visící na krku. Snažil se být optimista, nikdy sice schopnosti svého učitele neviděl, ale úsměv který zářil dědovi na tváři byl sebevědomí a pevný. Určitě je v pořádku, pomyslel si, ten luk na stěně určitě nebyl jen tak na okrasu. Když začal rozpoznávat okolí chaty, nevědomky si přestal dávat pozor a zrychlil, až se ocitl na louce kde kdysi nebylo nic jiného než krásně čistá louka s jednou uklizenou lesní chatou. Dnes, když se na zemi válelo několik těl, přemýšlel co se stalo. Zpomalil, věřil totiž že učitel žije. Určitě porazil všechny tyhle lidi, kterých napočítal 19, a pak se utekl schovat do lesa než se situace uklidní. Všechny tyto úvahy vzali za své když uviděl jedno tělo. Leželo na břiše, otočil ho. Tvář jeho učitele halila kapuce a ve smrtelné křeči držel v ruce malý meč, možná velký nůž. O kus dál ležel další malý nůž a dlouhý luk. Chlapec padl na kolena a oči se mu zalily slzami. Neplakal nahlas, spíše pobrekoval a vzlykal. Ne zemi seděl několik minut, potom se zvedl a věděl co musí udělat. 

 Za hodinu už byl vykopaný hrob, tělo, tak jak ho našel, v něm i se všemi jeho věcmi. Po té co zakopal tělo, luk a dva nože přemýšlel. Mnul si u toho přívěšek. "Budu ctít památku muže, který vzal pod své křídla dítě, které neznal a připravil ho na život." Zabodl dřevěný kříž svázaný tenkým provázkem a obklopil ho kamením. Na malý kus kůry, připomínající cedulku, napsal jméno. Znovu se cítil ztracen a nevěděl co dál, klekl, ale už nebrečel, jen truchlil. Byl brzký večer a on se ještě dnes musel sbalit a vyrazit. Vzal si své dva vrhací nože a malý zakřivený luk. Uvědomil si, že kolem leží spousta těl se zbrojí a meči. Zbroj by ho zpomalovala, ale meč si 'vypůjčit' mohl. Nezapomněl párkrát zanadávat na padlé nájezdníky, jako třeba jestli jim to za to stálo. Až teď si uvědomil jak přesný a neomylný musel jeho učitel být. Bylo tu 19 mrtvých těl s černým šípem v hrudi. Občas i na méně krytých částech těla. Oči mu opět zvlhly, ale přemohl se. Naposledy se šel rozloučit se svým přítelem a učitelem. Stál a něco si pro sebe mumlal, když mu na rameni přistála modrá ruka.