Bajo: Začátek éry hrdinů

8. Přátele blízko, Nepřátele....

  Po tom co mladý hybrid utekl z bojiště se schovával. Netrvalo dlouho a radostné pokřiky vítězství jeho kmene ustaly. Zavládlo ticho. Běžel dlouho, takže nevěděl jestli se po něm někdo shání, ale tušil, že ne. Klusal ještě pár hodin, pravděpodobně dokola, ale to nevěděl. Poté si našel úkryt. Nevěděl jestli se otci bude stýskat. Nevěděl jestli se jemu bude stýskat po otci, ale věděl že už se nemůže vrátit. Ne v nejbližší době. Kvůli adrenalinu na něco úplně zapomněl, on v lese nebyl sám. Malý člověk utíkal směrem do lesa, ještě než začal lukostřelec likvidovat jejich oddíl. Musel se chovat opatrně, ikdyž mu něco říkalo, že to bylo ještě mládě a že od něj nehrozí nebezpečí. Rozhodl se, že se vrátí k malé lesní chatě a vezme si z ní co bude potřebovat. Stejně je neobydlená, pomyslel si Bukaj. Vydal se tedy zpátky.

 Asi po kilometru zaslechl hlasy. "Sakra", zaklel, protože poznal že se jedná o stopařský oddíl. Rychle, díky své mrštnosti člověka, vylezl na strom a doufal, že si ho nikdo nevšimne. "Náčelník zuří, že?" Zeptal se jeden že tří delfínů. "Jo, hlavně protože neví, jestli byl unesenej, nebo utekl." Potvrdil druhý. "Co myslíš že je horší?" Uhodil hřebíček na hlavičku třetí. Všichni chvíli přemýšleli. "Jestli utek, asi už bych se nevracel, ale jestli ho někdo unesl a my ho najdem, tak bych se být tím únoscem sakramensky bál o život." Pokrčil první z nich rameny." Zbylí dva mu dali za pravdu a mlčky se vzdalovali dál od Bukaje. Naštěstí směrem, který byl opačný tomu, kterým potřeboval jít. Ne, že by se vyznal v mapování, ale orientační smysl měl. 

Netrvalo dlouho a Bukaj se opět ocitl na okraji lesa. Jakmile opatrně šlapal na metr od lese, uviděl u chaty toho člověka, který předtím vším utekl do lesa. Procházel se po louce, ale u jednoho těla se zastavil. Byl to ten lukostřelec, co zapříčinil smrt tolika delfínům. Bukaj pro ně necítil sympatie. Byla to pro něj jen armáda, kterou byl nedobrovolně součástí. Teda, až do dnes, řek si Bukaj v duchu a dál pozoroval chlapce. U těla se zhroutil. "Možná to byl jeho otec, spíš děda, byl dost starý." Vydedukoval Bukaj, to že to nebyla pravda vědět nemohl. Hybrid neměl co jiného dělat a tak zůstal a pozoroval chlapce jak zakopává svého blízkého. Po té se začal balit. Netrvalo mu to dlouho, v jednu chvíli měl Bukaj procit, že ho chlapec zahlédl. Ale jen procházel mrtvé nájezdníky a hledal meč. Byl u něj blíž než předtím a tak mohl hybrid zpozorovat, že chlapec je vlastně mladší i o něco nižší než on. "Třeba bych mohl jít s ním. Stačí mu zahrát na city." Říkal si. Ale ve skutečnosti se cítil provinile za smrt chlapcovy rodiny. Konečně se rozhoupal a vešel na louku politou krví a přes desítku mrtvých těl se dostal k chlapci. Vypadalo to, že se naposledy loučil se svým příbuzným, slyšel jak říká jeho jméno, ale nepostřehl ho. Chtěl mu vyjádřit sympatie a lítost. Ale protože nikdy nebyl dobrý v sociální komunikaci, ne že by k tomu měl příležitost, položil chlapci ruku na rameno. 16ti letý kluk se zprudka otočil. Vzal Bukajovu ruku, zkroutil jí před ním a poté ho surově odkopl na zem. Hybrid se šeredně spletl, když si myslel že kluk by pro něj neměl být nebezpečím. Přesto viděl v jeho očích strach a bolest. Přesně to co by čekal od někoho, koho potkalo to, co toho kluka.  "Co tady chceš?! Kdo jsi!?" Zařval Tomáš, zatímco mířil mečem směrem ke krku, na stvoření co leželo před ním. Všiml si jeho modré barvy kůže a delfíního nosu. "Ty jsi jeden z nich..." Řekl potichu. V jeho očích už nebyl ani náznak strachu nebo bolesti. Kdyby nevěděl, že to není možné, řekl by Bukaj že chlapcovy oči zčernaly. Teď vlastně uvažoval, že to asi není nereálné. "NÉ, prosím. Nejsem, utekl jsem. Tvého dě-" Bukaj větu nestihl doříct. Tomáš uměl být zastrašující a věděl že tichý tón je mnohdy hrůzostrašnější než řev. Ale jeho nervy dnes utekly daleko za hory. "Opovaž se o něm něco říct!" Zařval chlapec. Bukaj se začal bát že ho uslyší někdo ze stopařů. Ale taky se neodvážil nic říct. Nevěděl o chlapci zhola nic. Nevěděl jak moc uvažuje a nevěděl co by na jeho místě dělal on sám. Tomáš v duchu věděl, že by měl konat racionálně, ale teď to prostě nešlo. Jeho mysl zaplavila temnota ze ztráty. A on s tím nemohl nic dělat. "Dvanáct..." Řekl tiše. Bukaj nevěděl co to znamená. "Tolik měl řezů na těle." Řekl chlapec a začal mečem kroužit kolem jeho těla. Bukaj musel něco udělat, protože tenhle 'kluk' se ho chystá zabít. Rozhlížel se po okolí, na zemi pár kroků od něj ležel malý luk. Pochyboval že by s ním  něco udělal. Kluk měl u sebe další dva nože, ale kousek od nich ležel další krátký meč. Když se nad tím Bukaj zamyslel, překvapilo ho že si 16ti letý kluk vzal železný meč, místo dřevěného nebo kamenného. Když byl hybrid malý, táta mu dával pravidelně lekce s mečem, ale nikdy mu to moc nešlo a tak z toho po pár měsících sešlo. Teď se mu základy budou hodit. Tomáš zvedl meč nad hlavu, s úmyslem smrtonosného seku z hora, ale delfíní kluk se převalil o 2 metry dál a Tomášův meč tedy nepotakalo nic jiného než tráva a zem. Bukaj sebral nejbližší meč co viděl, odhodlaný se bránit zaujmul prostor. Nechtěl kluka zabít. Ani nevěděl jestli by to svedl, taky ale věřil že chlapec držící dlouhý meč příjde k rozumu během zápasu. Tomáš nebyl nijak zkušený šermíř. Vlastně mu to s mečem moc nešlo. Byl zkušený v střelbě z luku a vrhání noži, ale v zápalu vzteku nepřemýšlel. Naštěstí pro Bukaje, Tomáš se neovládal. Neměl natolik zažitou techniku, aby i v zápalu takové bolesti a vzteku zvádl ovládnout meč. Zápasili. Tomáš nepravidelně zuřivě sekal z hora dolů, ze strany na stranu a občas provedl šikmý sek. Bukaj věděl, že kdyby se jeho protivník uklidnil a začal by se ovládat, asi by ho neporazil. Taky bral v úvahu to, že jestli ho stařík naučil alespoň z polovina tak dobře střílet, jako to co předvedl před svou smrtí, tak by se nedožil dalších třiceti sekund. Ale Tomáš byl kvůli zármutku myslí jinde a tak, po chvíli soupeření a drncání mečí o sebe, Bukaj uštědřil chlapci ránu hruškou meče do spánku. Tomáš lehl na zem, hned po tom, co se mu před očima setmělo. Hybrid si ulevil, ale nespouštěl z protivníka oči. Přemýšlel co s ním, když v tu ho přerušili stopaři, které slyšel za okrajem lesa. Asi slyšeli hluk, pomyslel si Bukaj. To mu ulehčilo rozhodování, jestli tady kluka nechá, zemře. Pobral všechny chlapcovy i vlastní věci a odtáhl ho na druhou stranu lesa, směrem pryč od malé lesní chaty, kterou už asi nikdy žádný hraničář neobydlí.