Proč mě ve snech provází, když jsme spolu byli venku jen párkrát. Ale i to párkrát jsem si užila. Vždycky tolik smíchu, lásky. Fakt nechápu jak to mohl brát jen jako kamarádství. Jo proti tomu jak dlouho jsme spolu chodili tak sme venku byli fakt malinko. Ale.. No prostě vždycky tu budu mít nějaký ale. Neměla jsem to brát tak vážně. Tak ale.. no zase ale.. Musím na něj prostě zapomenout. Rozhodnuto. On už v mé mysli nebude! Ale... Aggr. Nesnáším svoje přemýšlení. Jak vlastně člověk může přemýšlet při spaní? Že bych už nespala?
Otevřela jsem oči. Bravo Perkinsová! Pomalu vylezu z postele. Bolest mého těla pomalu ustupuje. Už mám jen modřiny které bolí. Přistoupím k zrcadlu. Poprvé jsem spala v pyžamu. Teda pyžamu. Prostě šortky a tílko, oboje šedý. Prohlédnu si sama sebe od hlavy až k patě. Moje nové vlasy se mi fakt líbí. Vždycky jsem chtěla takovouhle změnu. Všimla jsem si že mám trochu propadlé tváře. No asi jsem zhubla. Přeci jen jsem včera měla jen ty palačinky. A den předtím maso a rýži a dál si už si nevzpomínám. Takže asi tak. Vytáhla jsem si tričko. Měla jsem vcelku propadlé břicho. Mezi stehny se mi začínala tvořit mezera.
Z jedné tašky vytáhnu spodní prádlo a z druhé ještě tílko. Včera jsem si oblečení jen přetřídila zvlášť do tašek. Oblékla jsem se a přidala ještě legíny a svetr jako včera. Ustlala jsem si postel. Skoukla se v zrcadle a mířila do kuchyně. Stihla jsem přijít do kuchyně, když v ní Devin něco kuchtil. Vzhlédla jsem k hodinám co visí vedle dveří. Čtvrt na deset. Tak akorát. Pousmála jsem se sama pro sebe.
"Ehm.. Něco vtipnýho?" prolomí ticho Devin. Otočím se na něj. Vybuchnu smíchy. Má všude na tričku mouku. Za ním na lince rozbitá a vyteklá vajíčka. A na rukouch jakési těsto.
Prohrábnu si vlasy. Docela roztomilý no. Pomalu se ke mě rozejde.
"Hele. Hele. Uděláme dohodu." napřáhnu ruce proti němu, aby na mně nedosáhl.
"Poslouchám." zastaví se.
"Já se pokusím přestat smát. A uklidím to tu. A ty neuděláš to co jsi chtěl udělat." vysvětlím mu se smíchem, "Platí?"
"Jo platí." usměje se, stáhne ruce k tělu a vyběhne z kuchyně někam pryč.
Všechno jsem tedy uklidila a udělala lívance.
"Abby?" zavolal na mě Devin odněkud z druhého patra. Vyjdu schody a rozhlídnu se odkud asi volal. Z jednich dveří vystrčí hlavu. Jeho obličej je totožný s obličejem malého dítěte v cukrárně.
"Poď sem." rozzáří se ještě víc a zmizí opět vevnitř.
Vcházím tedy do pokoje.
"Tadááááááááá!" roztáhne Devin ruce.
Jediný na co se můj mozek zmohl bylo "O-M-G."
Na obrázku Devin :)
