Je to tvrdý náraz. Celé tělo mě strašně bolí. Voda je studená. Chlad mi proniká do těla. vynořuji se a nadechuju se studeného vzduchu.
Já to přežila?! Cože!! To není možný. Možná se mi i uleví. Možná.
"Jakto! To není možný! To jsme nemohli přežít!"
Rychle plavu ke břehu. Celá promrzlá se škrábu na břeh. Lehám si na záda a těžce oddychuju.
Strašně mě bolí břicho a ruce. Vyhrnuju si tričko a vidím obrovskou modřinu. Určitě z toho pádu. Začíná mi být strašná zima. Nedokážu se zvednou. Jsem tak promrzlá že nedokážu hýbat nohama.
"Tak. Cejtíš to? Zpomaluje ti srdce. Je ti zima. Nedokážeš se hýbat. Zavíraj se ti oči. Za chvíli budeme spolu. Samy, spolu, navždy." vlezle mi zní v hlavě Anin hlas.
To mě probudí. Rychlostí světla se posadím. Takhle umřít nechci. Chci krvelačněji. Chci aby se mého těla kolemjdoucí děsili.
Třu si rukama o nohy. Snažím se trochu v sobě rozproudit krev. Zkouším se zvednou. Zatím to vychází. Pomalu se zvedám a dělam malé kroky. Protože moje zmrzlé nohy mi větší kroky nedovolí. Jdu po kamenitém břehu řeky a přemýšlím. Jakto že mě nikdo nehledá? Proč mi ten chlap pomáhal a teď ho nikde nevidím? To mě opravdu nikdo nemá rád? Už to tak bude. Kluk mě nechal že jsme jen kámoši. S Kit jsem se včera pohádala. Už tu nikoho nemám.
Doma se už necítím jako doma. Nerada se vracím. Pořád dokola jen ukliď tohle. Nezajímá je jak se mám. Jestli nemám problémy. Už tu na mě nikomu nazáleží.
Jsem unavená, tak si sedám na kámený břeh. Chvíli jen tak sedím a koukám do vody. Už jsem to mohla mít za sebou. Proč mi to nevyšlo? Musím zemřít.
Pomalu se zvedám. Najdenou se okolo mě všechno motá. Všímám si že padám. Hlavou se bouchnu o kamen a ztrácím vědomí.
