Od malička jsem byla ta veselá tlusťoučká holčička. Na všechny se stále usmívala a byla andílek. Sotva jsem ráno vstala hned jsem se smála, ale to se jenou změnilo. Samozdřejmě jako každá puberťačka jsem začala měnit nálady a být protivná. Jenže se chystal jakýsi problém.
Byla Vánoční besídka. Už jsme sklízeli stromeček. Bum. Křup. Mojí nej kámošce se rozbila skleněná ozdoba. Obě jsme se tomu smály, jenže jsme ještě nevědeli že to od základů změní naše životy.
"Co mám udělat s těma střepama?" ptá se mě Kit a očima přejíždí po třídě.
"Prostě je vyhoď do koše, nebo si je vem domu." namítnu žerovně a usměju se naní. Jenže ona to vezme vážně a opravdu si některé nechá. Poslední hodina a potom už budou prázdniny. Koukáme se na film a Kit vytáhne kus rozbité ozdoby
"Přemýšlela jsi někdy jaký to je, když se člověk řeže?" pošeptá a nespouští oči z kusu skla. Zmateně se na ní dívam.
"Pojď to zkusit." pokračuje a podává mi kus skla. Bez váhání ho beru do ruky a zkouším se říznout do ruky. Nic to není a tak pokračujeme.
V tu dobu jsem měla "kluka". No vztah se tomu zrovna říkat nedalo, ale budiž. Byla to moje první opravdová láska. Tedy z mé strany.
Když jsem přišla domů z besídky nečekala jsem že tohle budou moje nejhorší Vánoce. Neli poslední. Čekala na mě zpráva: " Proč všem říkáš že spolu chodíme? Jsme jen kámoši!"
Ta věta mi vyrazila dech. Všechno co jsme si psali že je jen kamarádství.? Nedokážu to snést.
Teď už mi vedle notebooku leží kus skla a kapesník. Slzy mi dopadají na tváře a kutálejí se dolů. první dopadla na ránu a zbarvila se do červena.
