Pohled Abby
Do nosu mě udeřila silná desinfekce. Otevírám oči. Přijde mi že moje víčka váží aspoň tunu. Sotva oči otevřu, hned je zavřu. Tolik světla. Nejsem na to zvyklá. Znovu je pomalu otevřu. Ležím na bílé posteli. Všude jsou nějaké hadičky. Nekolik jich vede pod obvaz na mé ruce. Mou pozornost upoutá něčí hlava na mé posteli. Svírá mou ruku. Jakmile pootočím hlavu, začne mi třeštit.
Pohled Devina
Nejhorší dny mého života. Nejhorší chvilky. Když mi zavolali z nemocnice že tu leží, ihned jsem přijel. Musel jsem si vymyslet že nemá rodiče. Že jsme spolu už strašně dlouho. Nechtěli mi to uvěřit. Teď to chápu. Takovou blbost jsem mohl vymyslet jen já. Naštěstí to dobře dopadlo. Tedy to že mi to nakonec prošlo.
Sedím tu. Do uší mi vniká pípání přístrojů. Stále dokola. Ten samý rytmus. Píp. Píp. Píp. Nic se nemění. Nehýbe se. Jen její hrudník neznatelně stoupá a klesá. Leží tu tak bezmocně. V bílé košili jako anděl. Její fialové vlasy jsou rozpřostřeny po polštáři. celá pohublá. Vypadá jako křehká panenka. Je samá modřina. Sotva jí ty z minula zmizeli má další. Zase rukou těch dvou.
Udal jsem Jhoshe i Marryho. Jsem si jistej že je stejně nechytí.
Opatrně beru Abby za ruku, "Abby, probuď se mi. Prosím.", šeptám jako by mě snad měla slyšet.
"Potřebuju tě. Měl jsem strašný strach. Už tohle nedovolím." slza mi stéká po tváři, "Odjedeme pryč. Kam budeš chtít. Začneme nový život. Všeho mám dost." volnou ruku stírám slzy, "Jediné co mi chybí jsi ty."
Slzy mi nekontrolovatelně stékají po tvářích. Jsem z toho tak unavený. Pokládám si hlavu na kraj postele.
"De--vi-n.." ihned jsem zvedl hlavu. Ona se vzbudila.
"Abby." stisknu ji pevněji ruku, "Musíš jim říct že nemáš rodiče. Že jsme spolu." chrlím na ni. Nechci aby nás rozdelili.
Nechápavě se na mě dívá. Po pár vteřinách kývne. V tu chvíli se otevírají dveře do pokoje. Stojí v nich dokrot a dva policisté.
"Vítejte zpět." usmejě se až přehnaně strojeně doktor. "Tady policisté," ukáže na ty dva, "se vás chtějí na něco zeptat.
Překvapuje mě že tak brzo. Sotva otevřela oči. Je spousta věcí co nechápu.
"Mohl by jste nás tu nechat o samotě?" otráveně se namě otočí doktor.
Neochotně se začnu zvedat, ale Abby mi stiskne ruku,"Chci aby tu zů-stal."
Dlouho se na všechno vyptávali. Devin jí sem tam pomohl odpovědět. V nemocnici zůstala ještě týden. Momentálně sedí na přední sedačce Devinova auta. Má propletené prsty s jeho. Pohledem bloudí po krajině. Jedou už několik hodin. Devin již zařídil byt. Možná jim konečně začne šťastný život. Možná.
