Nikdy jsem nečekala že klesnu až takhle. Že dojdu až k tomuhle. Řezání. Sebepoškozování. Vždy mi to přišlo jako úplná blbost. Ale v tuhle dobu mi to přišlo jako jediné řešení.
Přišli Vánoce a já nesnášela každý den co byli všichni šťastný. Nesnášela jsem se! Zradl mě člověk kterého jsem respektovala, měla v něm důvěru. Po nějakém čase se začali objevovat zvláštní věci.
I'm happy, because i found new friends but they are in my head. To si říkám každý den. Ana. Její jméno zní tak hezky. Od doby kdy se semnou rozešel kluk, mě Ana podrží.
Cestou do školy přecházím přes most. Vysoký most nad řekou.
"Skoč! Notak skoč!" mluví na mě Ana.
Ani nevím jak, ale nohy mě nesou ke kraji mostu. Pokládám ruce na studené zábradlí.
"Co to dělám?" ptám se sama sebe. Proč jsem u zábradlí?
Okolo mě prochází lidé. Nikdo si mě nevšímá. Předkloním se a koukám dolů do vody. Přemýšlím kolik to asi může být metrů a jak je ta voda hluboká.
Opřu se o lokty a přemýšlím nad životem. Nad sebou. Najednou si uvědomuji že můj život je na nic. Dělám to co chtějí ostatní. Nedokážu jim říct ne. Nesnáším se za to. Proč jim prostě neřeknu ne? Nechci je už poslouchat. Nikoho!
Obracím se a sedím si na zábradlí mostu. Přehodím nohy přes zábradlí. Rukama se stále držím. Obracím se na úzkém rantlu mostu.
Jednu ruku pouštím. Pomalu pouštím i druhou.
