Pohled Devina
Je to už týden co vysedávám před televizí nebo posloucám ve sluchátkách rádio. Stále nic. Chodím po chatě jako tělo bez duše. Nic mě nebaví. Stále myslím na ní. Kde je. Kdo jí unesl. Jestli trpí. Je přesně šest hodin ráno. Už jsem přes hodinu vzhůru. Ležím na posteli. Poslouchám jak si venku vítr pohrává s listy. Jak některé větvičky padají. Některé škrábou o okna chaty.
Vyhrabu se z postele. Jen v teplákách přecházím ke stolu. Od včera tu leží rozpracovaný portrét Abby. Začal jsem s ním nedávno. Chci si ji nakreslit dokud si přesně pamatuju jak vypadá. Nezdá se to, ale člověk dokáže rychle zapomínat i to co by si přál nikdy nezapomenout. Pomalými tahy dokresluji její rty.
PohledAbbyPomalu lituji toho že jsem Aně nedovolila udělat tu věc. Nenechala jsem ji aby mě vysvobodila. Už týden tu trpím jejich vztek a nadrženost. Tyhle myšlenky se k Aně nesmí dostat. Hned by toho využila, zabila by mě. I když bych se tomu už tolik nebránila. Alespoň by skončili tyhle muka. Nic si nepřeji víc než aby to skončilo. Jsem tu už asi týden. Všechno mě bolí. Jsem samá modřina, tržná rána a podlitina.
Krčím se v rohu. Oblečení mám potrhané. Vždy ho ze mě servou a roztrhaj ještě víc. Chovají se ke mě hrubjeji a hrubjeji. Z úzkosti svírám polštář. Kývám se dopředu, dozadu. Stále dokola. Jakýmsi způsobem mě to uklidňuje.
Už zase slyším jeho těžké kroky. Jde si zase pro mě. Buď Merry nebo Jhosh. Možná dnes oba dva. Blíží se. Je to jako věčnost. A pak najednou vteřina a znovu prožívám ta muka. Pokaždé se snažím vypnout. Nemyslet na nic. Jen to přečkat.
Jeho tvrdé pěsti dopadají na Abbyin obličej. Zanechávají za sebou červené otisky. Surově ji klekl na ruce. Dál její obličej zasypává pěstmi. Jedna, druhá. Hezky je střídá. Dobře jí tak. Měla mě nechta. Udělala bych jen to co by pro ni bylo nejlepší. Ale ne, ona se bránila. Tak ať si to teď užije.
Krev mi hučí v uších. Slzami se mi zaplňují oči. Přestávám cítit ruce. Jeho váha mi je drtí. Každá rána která mi přistane v obličeji, mě sune dál k tmě. Rozzuřila jsem ho. Nechtěla jsem udělat to co chtěl. Nedokázala jsem to. Zvedl se. Už aby odešel. Ale ne. Začal do mě kopat. Silněji. Silněji. Další kopance jako bych cítila z dálky. Hlava mi třeští. Pořádně nevidím. Pohlcuje mě tma.
Pohled Devina
Do oběda jsem kreslil Abyyin portrét. Potřeboval jsem ze sebe všechny pocity dostat. Sešel jsem schody do posilovny. První běh. Pak boxovací pytel. Mlátím do něj hlava nehlava. Jako by to byl Merry. Nebo Jhosh.
Zvoní telefon. Rychle k němu běžím.
"O bože." zašeptám.
Doufám že se líbílo :) jsem ráda za všechny votes, reads a komentáře <3 děkuju
