Strom mezi námi

27

Je to ta stejná melodie jako tehdy, když Nekoneční poprvé přijeli. I přesto, že jsem tu melodii slyšela jen jednou, připadala mi, jako bych ji slýchala každý den při západu slunce. Hrála všemi ohnivými barvami a přitom byla tak jemná. Můj romantický okamžik bohužel přerušilo pronikavé volání mamky, které musela slyšet celá vesnice. Z mého prostírání asi nic nebude. Nevadí. S papíry jsem seběhla dolů a prozatím je odložila na linku. Když jsem se po večeři opět ocitla v pokoji, Mikuláš pořád hrál. Už samozřejmě něco jiného, ale pořád hrál. Jsem jen normální zvědavá holka, a tak jsem se na základě přesného pozorování rozhodla, že nemá nejmenší šanci mě ze svého pokoje na stromě zahlédnout. Bosa jsem si stoupla na parapet, chytla se větve a po jednom dlouhém kroku, byla na menší plošině u kmene stromu. Plošina zavrzala. Hraní ustalo a já se ani nepohnula. Byla jsem schovaná na svojí straně stromu, nemohl mě vidět. Uplynula pro mě miliónová minuta a Mikuláš se vrátil zpátky k hraní. Až po třech minutách jsem se odhodlala pohnout a přelézt do sítě. U toho už naštěstí nic nevrzalo, jen listy šuměly, a to zaniklo ve zvuku hudby a lehkého letního větru. Odehrály další dvě skladby a pak bylo ticho. Zaslechla jsem kroky, teď musím být zticha, jestli mě zaslechne, nebo uvidí budu v pytli plném studu. Najednou se ozvalo:
„Líbí se ti, jak hraju?"
Ztuha jsem v síti, celá zčervenala a po chvíli vystrčila hlavu z obávaného trapného sudu. „Ou tos hrál ty? Já myslela, že je to rádio," pěkně chabá výmluva.
„Aha," řekl úsměvným tónem," a teď když víš, že jsem to hrál já, mění to tvůj názor?"
„Ano, všechno, co je spojené s tebou je zpožděné, úlisné a namyšlené. I kdyby si hrál 4 roční období, byla by to hrůza."
„Děkuji za tak pečlivé upřesnění mé osoby. Chtěl jsem ještě podotknout, že ze zdola a z tvého pokoje na tebe není vidět, ale z mého pokoje je na tebe pěkný výhled."
„ To je hezké, že sis mě všimnul. Už jsem se bála, že nevidíš dál jak metr před sebe. A teď mě omluv," podívala jsem se na imaginární hodinky, poklepala si na ruku dopověděla to,„ musím už jít. Je nejvyšší čas opustit tuto konverzaci s tebou."
„ Také si myslím, už ti vypršel čas a došly narážky, protože nic lepšího než Mikuláš povrchní guláš už nedokážeš vymyslet. Jak krátkomyslné."
„Nemůžu uvěřit, že si to pamatuješ? Asi ti to tak moc utkvělou na mysli, protože je to pravda. A vůbec měl by ses stydět, že jsi mě tady takhle přepadl."
„Přepadl jsem tě na našem pozemku. Aspoň z části."
To byla bohužel pravda, na to jsem neměla co říct. Začala jsem vylézat ze sítě, jediné štěstí bylo, že jsem to měla nacvičené z několikaleté praxe.
„Doufám, že tě zítra nepotkám," pověděla jsem dost hlasitě na to, aby mě slyšel. Zalezla jsem do pokoje a zatáčka záclony. Uff, to bylo teda něco.
   Celý večer jsem strávila vymýšlením plánu, jak zařídit, abychom se zítra nepotkali. Nakonec jsem doma rozhlásila, že potřebuju být ve škole dřív a vyjedeme o 15 minut dřív. To by mohlo stačit.
Tento promyšlený a naprosto rozumný plán zkazila skutečnost, že na nás Mikuláš čekal u branky.