Strom mezi námi

4

O necelé dvě hodiny později ležela už na stole kouřící borůvková buchta.
Máma si dala patřičně záležet, aby celé její dílo bylo naprosto dokonalé a to včetně svátečního podnosu, který ozdobila drobnými kvítky. Na sobě měla jedny ze svých nejhezčích šatů a bylo znát, jak moc jí záleží, aby na sousedy udělala dobrý dojem. Zrovna se pohledem přeměřovala v zrcadle a já k ní ze zadu přistoupila a položila ji hlavu na rameno.
„Je to dobrý mami." ujistila jsem ji.
„Myslíš? Zahlédla jsem je z okna a vypadají tak spořádaně. Nechci, aby si mysleli, že přijeli mezi vidláky."
Jenom jsem nad jejími obavami zavrtěla hlavou. „To je při pohledu na tebe ani nenapadne, neboj. Moc to řešíš."
„Asi máš pravdu." Naposledy se prohlédla v zrcadle, opatrně zvedla svůj výtvor a vydala se k vedlejšímu domu.
Jakmile odešla, vyběhla jsem se do pokoje. Chtěla jsem se vrátit zase na strom, z kterého jsem si mohla vyslechnout celý rozhovor.
Za ta léta jsem se naučila přelézat z okna do větví naprosto v tichosti, takže jsem se bez problémů a nepozorovaná dostala dost blízko, abych mohla přehledně sledovat celou situaci pode mnou.
Máma zazvonila.
Skoro okamžitě se dveře rozlétly a stála v nich se zářivým úsměvem ona žena v barevných šatech. Napadlo mě, jestli za těmi dveřmi náhodnou celou dobu nehlídkovala celá natěšená, kdy se objeví nějaká návštěva.
Buchtu s nadšením a obdivem přijala a hned s mámou zapředla hovor. Překvapivě byla docela milá. Čekala jsem, že bude pouze mluvit o sobě, ale se zájmem se mámy začala ptát na rodinu a život. Co jí odpověděla už nevím, jelikož mě vyrušila slabá hudba, která se ozývala nedaleko ode mne. Přelezla jsem blíž za zvukem a dostala jsem se kousek od jednoho z oken vedlejšího domu. Přes větve jsem neměla zrovna nejlepší výhled, ale přece jenom jsem spatřila toho přistěhovaného kluka (Jakže se jmenuje? Mikuláš?) s kytarou v ruce. Nehrál moc dobře. Já sama na kytaru vůbec neumím, ale mladší sestra Miriam na ni je moc nadaná. Co mě ale zaujalo byla melodie, kterou hrál. Přesně jsem nevěděla, odkud ji znám, ale byla mi silně povědomá.
Chvíli jsem ho pozorovala. Neustále ji přehrával dokola, ale ani jednou se mu nepodařila bez chyby, což mě začalo dost iritovat, protože nikdy nedokončil část, kterou jsem poznávala. A ani už jsem neměla šanci doposlechnout si ji, jelikož ho z hraní vytrhlo volání: „Mikuláši pojď se dolu představit!!!"
Zmizel mi z očí a v hlavě mi zůstala hrát ona písnička, jako nevyřešená hádanka.