Strom mezi námi

18

„Ahoj Sáro," pozdravil mě na oko mile, ale já v tom cítila kapku posměchu.„Ahoj." Co jiného jsem měla říct? Jsem tak ráda, že tě vidím? Takovou lež bych z úst nevypustila.
Očima jsem těkala všude kolem sebe, abych se mohla vyhnout jeho pronikavému pohledu, kterým na mě spočíval.
„Tak co sis půjčila tentokrát? Zase nějakou uměleckou knížku?" vyptával se ve snaze rozbít to nepříjemné ticho mezi námi.
„Hele já se moc omlouvám, ale vážně už musím jít." Vím, že není slušné ignorovat dotaz druhého, ale momentálně mi to přišlo jako jediná možnost, jak z téhle čím dál víc trapné situace vycouvat, než stihnu udělat nebo říct něco, čeho bych později litovala.
Mikuláš zmateně zamrkal, a když mu plně došlo, že jsem ho dost hrubě odpálkovala, rysy ve tváři mu ztvrdly. . „Prosím! Nebudu tě dál zdržovat od tvých neodkladných povinností." Sarkasmus z něj sršel na všechny strany. Odstoupil stranou, aby mi uvolnil průchod a pohybem ruky mi naznačil, abych pokračovala v cestě.
Hůř už jsem se nemohla cítit. Se sklopenou hlavou jsem kolem něj spěšně prošla. Už jsem skoro byla venku mimo dosah Mikulášova spalujícího pohledu, ale když jsem procházela kolem bezpečnostních rámů, jako naschvál se rozječely přes celou knihovnu.
Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už ke mně z druhé strany knihovny přicupitala růžolící drobná knihovnice.
„Ooo slečno moc se vám omlouvám, ale vaše výpůjčka se nám nenačetla do systému. Poprosím vás, pojďte se mnou k pultu."
Poslechla jsem a vydala se za ní. Když jsem procházela kolem Mikuláše cítila jsem, jak mi hoří tváře.
Zatímco knihovnice za doprovodu zuřivého bouchání do klávesnice  vyřizovala výpůjčku, ozvalo se mi za ramenem: „Takže Prokleté srdce. Zajímavý vkus. Netušil jsem, že jsi na dívčí románky." 
Překvapeně jsem sebou trhla. Ten bídák se nenápadně přesunul k regálu s dnes vrácenými knihami, který mu nabízel dokonalý výhled na výpůjční pult. V očích se mu blýskaly jiskřičky posměchu a na tváři mu hrál lehký úšklebek. Proklínala jsem se, když jsem ucítila horkost, která se mi hnala do obličeje a především proto, že jsem se nechala takhle rozhodit.
Nasupeně jsem opáčila: „Myslím, že zrovna tobě opravdu není nic do toho, co si já půjčuju. Nevidím důvod, proč bych se za tuhle knížku měla stydět. Pokud jsem správně informovaná, tak tobě zatím žádnou knihu nevydali, což svědčí o tom, že tahle autorka na rozdíl od tebe nemá v hlavě piliny." Popadla jsem knížku s výpisem, kterou mi zaskočená knihovnice podávala, a když jsem procházela kolem Mikuláše dodala jsem: „A mimochodem tu knížku půjčuju pro sestru."
Z knihovny jsem vyšla rázným krokem ale v klidném tempu. Dávala jsem si pozor, abych působila důjstojně a nedala na sobě znát, jak moc se mě ta narážka dotkla. Popravdě sama jsem se na knihy podobné Prokletému srdci dívala svrchu a považovala je za méně kvalitní literaturu, ale bývaly doby (bohužel ne zas tak dávno), kdy jsem je stejně jako Mia hltala v jednom kuse.
Nasedla jsem na kolo a klidným tempem vyjela domů. Jakmile jsem zahnula za první roh, šlápla jsem do pedálů a dokud pod koly nezačal skřípat štěrk prašné cesty, jela jsem jako o život.
Domů jsem dojela o deset minut později , jelikož ten incident v knihovně mě zdržel a svým turbo tempem jsem to už nedohnala. Když jsem vešla domů, čekala jsem, že se do mě máma pustí, ta ale pobíhala po kuchyni jako fretka a domem se nesla lahodná vůně vařené zeleniny a pečených jablek se skořicí. Jen co si mě všimla, nečekala na pozdrav (na kterém normálně trvá) a začala mě úkolovat. „Sári prosím tě, mohla bys prostřít." To nebyla otázka.
„Co se chystá?" Zeptala jsem se a odhodila batoh s taškou na křeslo. „No to teda ne slečínko! Pryč s tím!" Napomenula mě máma rozšafným tónem, ale já věděla, že to myslí smrtelně vážně. „Ráno jsem potkala Barbaru a pozvala jsem je na oběd." „Cože jsi udělala?" „Pozvala jsem sousedy na oběd. Co se ti nelíbí? Jsou tady noví a musíme udržovat dobré sousedské vztahy. A má také přijít ten jejich syn, takže se nudit nebudeš." Nevěřícně jsem na ni zírala. Moje máma se mi rozhodla udělat ze života peklo.
„Běž si odložit a za pět minut už vážně potřebuju, abys začala s tím stolem, protože do čtvrt hodiny jsou tady." Neodvážila jsem se mámě odporovat, takže jsem se vydala nahoru do pokoje a snažila se udržet v klidu. Vyšla jsem schody, když za mnou máma houkla: „Jo a Sáro nechceš se převléct? Třeba do těch šatů po Kláře?"
Tohle byla poslední kapka. Praskla jsem za sebou dveřmi pokoje a rozplácla se na postel.
Svět se dneska rozhodl dát mým nervům pořádnou zkoušku.
Zhluboka jsem dýchala do polštáře a překvapivě to fungovalo. Pomalu jsem si začala třídit myšlenky.
Máma má pravdu a nemůže za to, že jsem si s Mikulášem nesedla. Jsou tady noví a být vstřícní a pohostinní je slušností.
Neochotně ale už relativně klidná jsem se zvedla z postele a překonala jsem se natolik, že jsem se navlékla i do těch zděděných pruhovaných šatů po sestřenici Kláře. Proti proužkům nic nemám, ale šaty byly na můj vkus příliš uplé, ale to většina šatů. Mým požadavkům by vyhovoval možná tak pytel.
Vlastně dobré sousedské vztahy jsou i v mém zájmu. Mohla bych tak zajistit, aby se stromu ani nedotkli.
Tahle vidina ze mě vypustila i poslední zbytky vzteku a byla jsem připravená sejít dolu.