Strom mezi námi

20

O chvíli později jsem si v koupelně smývala zbytky pudinku rozpálená vztekem a studem. Většinu zásahu schytaly šaty, ale ani obličej před pohromou neunikl.
A to jsem se snažila udělat kvůli mámě dobrý dojem. Dobře některé poznámky jsem si mohla odpustit, ale kdyby Mikuláš nebyl takovej arogantní tupec a chvilku držel jazyk za zuby, neměla bych důvod.
Nesnáším ho!! Oficiálně ho nesnáším!
Zuřivě jsem mrskla ručníkem do koše na špinavé prádlo, na jehož dně se už válely pruhované šaty, které jsem vyměnila za to co mi jako první přišlo pod ruku: tmavě modré džíny a volné šedivé triko. Dělat na někoho dojem už opravdu nemá cenu.
Už jsem sahala po klice, abych se vrátila do jídelny za hosty, ale nakonec mi ruka klesla. Nešťastně jsem se sesunula po dveřích na zem.
Raději bych byla kdekoliv jinde na světě než zrovna teď a tady v našem domě s Nekonečnými, kteří nám pravděpodobně kolonizují obývák. Úplně to vidím před očima. Všichni se společně baví, smějou se určitě nějakým Mikulášovým vtipům nepochybně na můj účet a nikomu tam nechybím. Určitě už stihli sníst i ten karamelový koláč (Máma ho peče možná tak dvakrát do roka pouze na ty nejvýznamější události, jako je třeba příležitost podlejzat snobským sousedům. Ne to bylo hnusný, uznávám, ale ten koláč je to nejbáječnější, co můžete vzít do úst.)
Chovám se jako malá! Přesvědčená, že se mě svět snaží znemožnit, trucuju na zemi a vztekám se. Nebudu se před svými problémy schovávat, ale půjdu jim vstříc!
Připadala jsem si jako postava z nějakého filmu nebo románu, která dosáhla osobního růstu a jde čelit  nástrahám života, kterým se snažila doposud uniknout (cítila jsem se stejně poeticky a vznešeně, jak to zní ).
Najednou mě z mého vnitřního boje vyrušilo zaklepání.
„Sáro?" Ozval se hlas, který mě poslední dobou doháněl k šílenství a rozmetl mé čerstvě nabyté odhodlání.
„Jsi tam?" Naléhal, ale já neodpověděla. Chvíli bylo ticho, tak jsem usoudila, že možná odešel a odvážila jsem se zvednout, ale udělala jsem příliš prudký pohyb a praštila se hlavou o kliku. Bolestně jsem sykla.
„Sáro? Co se stalo? Je všechno v pořádku?"
Doprčic! Neodešel. Nezbývá mi nic jiného než odpovědět.
„Nic mi není. Jenom jsem se uhodila." „Tak to jsem rád. Jenom přišel jsem se rozloučit. Musím odejít dřív." Mikulášův hlas zněl nezvykle rozpačitě a já ho úplně chápala. Bavit se s někým přes dveře koupelny není zrovna příjemné. Mohla jsem je otevřít. Vlastně to ode mě bylo dost neslušné, ale nedokázala bych se mu podívat do očí.
Dveře zůstaly zavřené.
„Aha, tak to se měj." Na víc jsem se nezmohla.
„Jo tak teda ahoj." Odpověděl škrobeně a po delší chvíli ticha mi došlo, že tentokrát skutečně odešel.
Znovu jsem se sesunula na zem plná studu.