Strom mezi námi

17

Od desíti do oběda a od tří do večeře. To je spousta času. Musím si tedy najít jinou zašívárnu, než svůj pokoj a strom, na který jsem se neodvážili vstoupit od té doby, co se na něj zeptal. Zítra přesně v deset vyjdu z domu.

Je deset nula jedna a si vyvážím kolo na silnici. Mám všechno, co bych mohla potřebovat. Prvním bodem mého času bude, že od teď nebudu do města dojíždět vlakem, ale dojedu až tam na kole. Když jsem projížděla okolo nádraží, tak jsem si všimla, že Mikulášova skládačka není mezi zaparkovanými koly. To může znamenat jediné, nepotkám ho ve městě. Cesta mi bohužel zabrala pouze půl hodiny, protože aniž bych chtěla, tak jsem jela docela rychle. Zaparkovala jsem před knihovnou. Vešla jsem dovnitř a zamířila jsem rovnou k vracícímu pultu. Polovinu knih, které jsem si minule vypůjčila jsem dnes vrátila. Nic jsem si půjčit nechtěla, protože se tady stejně zítra objevím znovu, tak je to jedno.

Bez nákladu knih jsem se rozjela k parku, kde jsem si chtěla nechat kolo, abych se mohla jít projít do centra a možná nakouknout do nějakého obchůdku. S úsměvem na rtech jsem zamířila do své oblíbené části. Prošla jsem jednou ulicí a zahnula do ulice Pod Pampeliškou, v téhle ulici jsou nejhezčí výlohy z celého města. Je tady nejeden obchod s výtvarným náčiním, zalezla jsem do toho nejmenšího. Kývla jsem na prodavače, prohlédla si celý obchod a zase vyšla ven. Šla jsem ulicí dál nahlížela do výloh, navštívila několik obchůdků a vydala jsem se na náměstí. Stoupla jsem si do fronty na nejlepší zmrzlinu široko daleko a podívala jsem se na hodinky. Teprve půl dvanácté. Máma mi ráno řekla, že oběd bude v jednu. Třičtvrtě hodiny si nechám na cestu zpátky, přeci jenom to pak bude do kopce. Vzala jsem si zmrzlinu a posadila se na lavičku s výhledem na kašnu uprostřed náměstí.
„Doprčic!" Vzpomněla jsem si, že Mia chtěla, abych jí půjčila nějaký román v knihovně. Rychle jsem se zvedla a svižnou chůzí zamířila k parku. Odemkla jsem si kolo a jela ke knihovně. Zamkla jsem kolo a zaběhla dovnitř. Děti od desíti let jsou tady a teď jméno. Jak se jen jmenovala ta spisovatelka? Aha, Lindstrom. HA, tady jí máme. Říkala kteroukoliv, tak třeba tuhle. Propadla jsem knihu a běžela jsem k výpujčnímu pultu. Nemusím tak pospíchat, ale nechci mámě dopřát to, že bych přijela pozdě. Cestou k východu jsem si zandala knihu do batohu. Už jsem si chtěla otevřít dveře, když se najednou otevřeli sami. Podívala jsem se, kdo je otevřel a zůstala jsem stát jako opařená. Tak dlouho jsem se schovávala a celou cestu jsem se ohlížela i za rohy jsem koukala, abych se mohla případně otočit. Teď tu stál usmíval se na mě.