Strom mezi námi

8

Samolibě se usmála, když spatřila můj vyjevený výraz. „Koukám, že tobě to taky neuniklo." „Ty ses snad na mě s mámou domluvila. Proč si hned myslíte, že se zakoukám do prvního kluka, který se mi objeví před domem? A ani jsem se s ním neseznámila, takže by to bylo pěkně povrchní!" Miriam očividně moje řeči nezajímaly a dala mi to jasné najevo. „Můžeš se Sáro sebevíc snažit dělat lhostejnou a chladnou, ale už jenom to, že moc dobře víš o kom mluvím, tě usvedčilo. Zaujal tě víc než si dokážeš přiznat. A hlavně dobrý vkus máme v rodině, takže bych přesvědčila rodiče, aby tě vydědily, pokud bys neuznala, že to je hezoun." Jejím posledním slovům jsem se musela zasmát.
Miriam byla neuvěřitelně sebejistá a pusa jí jela na plný výkon. Někdy jsem měla pocit, jestli rychlost a sílu svých slov nečerpá z těch mých. Vedle ní jsem byla docela zamlklá a klidná. Ale je pravda, že když jsem se dostala do nálady, dovedla jsem slovy kolem sebe mrskat skoro z poloviny dobře jako moje mladší sestřička.
Najednou se nad námi ozvalo hlasité dupání a za chvíli se už na gauč vrhaly dvě turbokoule navlečené v pyžámcích s letadlovým vzorem. I když byl Fany o tři roky mladší než Josífek, spolu tvořili nerozlučnou dvojku. Nevím, jak to stihli, ale oba už měli v rukou misky a hlasitě chroupali lupínky s mlékem. V televizi dávali zrovna jednu z jejich nejoblíbenějších pohádek, takže jsem se nemusela ani divit, že tak rychle vylétli z postelí. Jenom mě trochu mrzelo, že zrovna tahle musela mít tak bídnou animaci. Pokud měl být někdo vyděděn z naší rodiny kvůli špatnému vkusu, pak nepochybně tihle dva mrňousové.
Na televizi jsme se koukali asi půl hodiny, když přišla máma s tátou. To pro mě bylo znamení zvednout se a nenápadně se vypařit. Tak nějak jsem tušila, že hlavním tématem dneska budou Nekoneční a o nich už jsem víc slyšet nepotřebovala.

Po ránu sobě nikdy nevěnuju přílišnou péči a vlasně jindy taky ne. Rozhodně nejsem špindíra a smraďoch, ale nepotřebuju před zrcadlem strávit hodiny líčením a žehlením vlasů, takže přibližně za dvacet minut jsem byla připravená vyrazit na vlak.
Nádraží od našeho domu nebylo zas tak daleko, abych musela jet autem, ale pěšky by mi cesta zabrala nejméně půl hodiny, takže jsem z kůlny vyndala svého milovaného starouše. Staré kolo, které si můj táta koupil, když byl zhruba v mém věku. K patnáctým narozeninám mi ho táta opravil, natřel novým bílím nátěrem a před řidítka přidal košík. Jízda na kole byla rozhodně můj nejoblíbenější způsob přepravy a ani po dvou letech, kdy jsem každé ráno dojížděla na vlak do školy, mě neomrzela.
Máma mi před odjezdem ještě stihla vrazit do ruky nákupní seznam, což mě nepotěšilo. Doufala jsem, že se nepozorovaně vypařím.
Pohled mi zabloudil k vedlejšímu domu. Byl tichý a vypadal přesně stejně, jako včera ráno. Dokonce ani auto před ním nestálo. Že by to všechno byl jenom šaptnej sen? Moc ráda bych v to doufala, ale tak blbá zase nejsem.
Opřela jsem se do šlapek a vyjela k nádraží.