Strom mezi námi

22

Domů jsem vyrazila až po poledni. Marta trvala na tom, abych zůstala i na oběd. I když jsem protestovala, že jí nechci obtěžovat a že mě máma sprdne, ale věděla jsem že bojuju předem prohranou bitvu. Navíc připravila mé milované meruňkové knedlíky.
Během cesty jsem uvažovala, jak se Marta všechny ty informace o Nekonečných a především o Mikulášovi dozvěděla. Sice žiju na vesnici, kde přistěhování nových sousedů je zprávou roku a zvykla jsem si, že všichni pomalu ví, kdo si kdy prdnul, ale bylo děsivé kolik toho Marta za poměrně krátkou dobu stihla vyslídit. Předpokládám, že jedna z knihovnic patří mezi její rychlé spojky a scéna, kterou jsem tam nedávno ztropila, musela být tou nejzajímavější události dne nebo dokonce týdne vedle ztracených průkazek, politých knížek a nezaplacených zpozdných.
Ztratila jsem se ve svých úvahách tak důkladně, že jsem přestala dávat pozor na cestu. Na poslední chvíli jsem si všimla, že mám zatáčet a prudce jsem strhla kolo. Už jsem ale přehlédla pořádnou díru na cestě a vjela do ní. V příštím okamžiku jsem letěla přes řídítka a dopadla na zem plnou drobných kamínků, které se mi zaryly do kolen a dlaní. Po chvíli jsem se vzpamatovala z šoku a začala se sbírat na nohy. Měla jsem pár krvavých šrámů na nohou, odřené dlaně a pekelně mě bolel zadek, ale jinak jsem byla živá a zdravá. Kolu se naštěstí nic nestalo a to bylo hlavní. Kdybych o něj přišla, musela bych si na nové našetřit (rodiče zastávají filozofii vést své ratolesti k samostatnosti a zodpovědnosti) jako v páté třídě, kdy mi kolo ukradli. S brekem jsem přišla domů. Bála jsem se, že mi rodiče vynadají, ale po vyslechnutí celého případu mi rodiče oznámili, že pokud nechci chodit do školy pěšky, měla bych si přestat kupovat sladkosti a najít si brigádu. Byla bych radši kdyby mi vynadali. K narozeninám mi ale táta zrenovoval své staré kolo, které se stalo mým nejlepším přítelem.
S kolem po boku jsem se vydala domů, ale cesta, která mi normálně trvá asi patnáct minut se natáhla skoro na třičtvrtě hodinu.
Nemohla jsem se dočkat až dorazím domů a ten poslední kilometr bych nejraději dojela na kole, ale nezbývalo mi nic jiného než ho doloudat svým slimáčím tempem.
Představovala jsem si jak se doma vykoupu a zalezu si do pokoje, z kterého minimálně týden nevystrčím nos dokud si svět nenajde jinou oběť, které by se rozhodl házet klacky pod nohy.
„Sáro?" Světu se zřejmě na mě nechce zapomenout.
Před domem Nekonečných sekal Mikuláš trávník.