Strom mezi námi

13

„Co jsem ti udělal, že jsi na mě od začátku hnusná?"
„Na začátku vůbec nic, ale asi po třetí větě si mi dal najevo, že si o sobě myslíš něco víc. Že tohle všechno," ukázala jsem na stromy, pole a louky „je pod tvojí úroveň."
„Ts, tohle všechno ne. Jen ty jsi pod mojí úroveň," vyprskl za účelem mě ještě víc podráždit. Bohužel se mu to povedlo. „Co si o sobě vůbec myslíš ty městkej guláši, co o mně ví tak maximálně velký kulový. Na druhou stranu, já jsem o tobě toho stihla zjistit už spoustu. Mezi prvními povrchní, sobecký a bezohledný blb." Všimla jsem si, že Mikuláš zadržuje smích. „Co je?!?" To už to nevydržel a rozesmál se na celé kolo. „Městskej guláš, městskej guláš." Hejkal na všechny strany, div že nepustil kolo na zem. To jsem se teda ztrapnila, Mikuláš povrchní guláš. To mělo být mé osobní pojmenování pro něj a on to teď zjistil. No bezva. Ale to mi to vůbec vadí. Takový zlomyslný kluk, ten mě nezajímá. On je úplně jiná liga. Jako nižší, než já. Samozřejmě.
„A co má být?"
„Právě jsi mi potvrdila, že jsi vesnický „balík"." A ano, říkám to protože vím, že tě to urazí."
Neurazilo. Pomalým krokem jsem k němu došla a otočila se k němu zády, aby viděl nápis na mé bundě. Nápis říkal: VESNICKÁ BALIČKA. Je to takový vtip, kterým se bavím. Nikoho nikdy nebalím, jsem ráda sama na svém stromě a přemýšlím, či maluji. To všechno mohu dělat sama. Není to tak, že bych byla vyloženě nespolečenská, ale mám ráda svůj klid. Nepředpokládám, že bych si v blízké době našla kluka, vlastně v nastávajícím roce. Zároveň se nestydím za to, že žiju na vesnici. Nebo jakože mi nevadí, když mi tak lidi říkají. „Říkej si co chceš o vesnických balících," řekla jsem na oko klidně,„ ale ty už jsi taky jedním z nich." A abych svým slovům dodala důraz, poklepala jsem na jeho starou skládačku. Nečekala jsem na jeho reakci a zase se rozjela k našim domům. Slyšela jsem, jak taky nasedá na kolo a rozjíždí se. Šlápla jsem do pedálů, nejen abych měla poslední slovo, ale taky z důvodu, že už jsem skoro nevěděla, co mu mám na ty jeho příliš chytré otázky odpovídat. Už už jsem byla u naší branky, když mě dojel. Sportovec jeden. Zas takový sportovec asi nebyl, byl udýchanější než já. „ Počkej, chci se zeptat na jednu poslední věc."
„ Poslední?"
„ Alespoň pro tuto cestu."
„No tak se ptej, ale když to bude moc šťouravé, nebo se mi jen nebude líbit tvůj tón hlasu, půjdu." Rozešli jsme se a šli jsem pomalu k naší brance. „Co je zajímavého na tom stromě, který roste mezi našimi okny?"