Strom mezi námi

19

Prostřela jsem a poté jsem se vydala pro nějaké další židle do garáže. S jednou židlí v každé ruce jsem se vracela k domu, když v tu chvíli jsem slyšela zavrzání našich brankových vrátek. Otočila jsem se a koho nevidím. Asi mi to všechno trvalo moc dlouho, ale oni už byli tady. „Dobrý den, pojďte prosím za mnou. Už se na vás těšíme," to jsem milá co?
„Ahoj, Sáro. Tak ráda tě zase vidím. To je od tvé maminky velmi přátelské, že nás pozvala na oběd," podívala se na mě Barbara, mírně se zamračila a pak se otočila na svého synáčka. „Co tam tak stojíš Mikuláši? Pomoz Sáře s těmi židlemi."
A zase se usmívala jako sluníčko.
„Děkuji, pojďme už dovnitř. Všichni se na vás těší," pobídla jsem je a sama se vydala ke dveřím, které jsem otevřela volnou rukou. Do prázdné chodby jsem zakřičela, že už jsou tady. Máma se přihrnula spolu s celou rodinou a tak jsme se v tom malém prostoru mačkali všichni.
„Možná bychom se mohli přesunout do jídelny, co říkáte? A ty a Mia pojďte se mnou do kuchyně, začneme rovnou nosit na stůl," povídala celou chodbu máma. Hned, co jsem strčili nos do kuchyně, potom co jsem odnesla židli, máma spustila: „Proč si tak křičela, co si o mě Barbora a pan Nekonečný pomyslí? Že jsme nějaká nevychovaná a drzá rodina? Ale co už, vezmi tohle, ty Mio tamto, a já vezmu támhle to. Pak se vraťte a vemte tyhle dva talíře a pečivo. Jo tak, šup šup."
Když bylo všechno jídlo  na stole, začal problém se zasedacím pořádkem. Jak by to mohlo dopadnout jinak, než, že přímo naproti mě bude sedět Mikuláš. „Jak se vám líbí město?" nadhodila jsem tak do začátku konverzace a obrátila se na Barbaru. Místo ní, se však hned slova ujal někdo jiný:„ Město je velmi pěkné a malebné, jenom lidé, které jsem zatím potkal, se mi zdají trochu nevychovaní," řekl kdo jiný, než Mikuláš a přitom se okatě koukal přímo na mě. „Koho jsi zatím potkal?" ptala se Mia. Pan Nekonečný vypadal docela překvapeně z chování svého syna a hned dodal: „Všichni jsou samozřejmě moc milý a vstřícní. Nevím koho potkal Mikuláš, ale já jsem nadšen." „ Ano, já také. Je zde tolik malých a samostatných obchůdků a nikde žádný obchoďák je to opravdu kouzelné, kou zel né," prohodila Barbara. „Mně se město taky líbí, nevím koho jsi potkal, ale já tam nikdy nikoho nepříjemnýho nepotkala," řekla jsem, abych ho trochu popíchla. „To bys nevěřila, byla to taková holka, myslím že u knihovny, jsem jí potkal? Jo, určitě to bylo u knihovny. Jak na tebe koukám, byla ti trochu podobná."
„Opravdu? Už jsem se zmínila, že jsem dneska potkala takovýho povýšenýho a nafrněnýho vlezdoprdelku?"
„Dobře děti, klídek. Pojďme se dát do jídla. Všechno je z domácích surovin tady z okolí. A vajíčko jsou teda přímo od nás. Slepice máme na zadní zahradě, po obědě vám je klidně ukážeme. Dobrou chuť." „Dobrou chuť."
A tak se naše slovní přestřelka bohužel musela ukončit. Podívala jsem se na ostatní, Miin výraz jsem nemohla nepřehlédnout. Jasně říkal: já jsem ti to říkala, že se do sebe zamilujete. Protočila jsem nad ní očima.
Zbytek oběda probíhal celkem v klidu, až do chvíle, kdy se podával dezert. Byl jablečný koláč a kdo chtěl tak si mohl dát ještě pudink. Když jsem se natahovala pro svůj kousek koláče, natahoval se pro svůj kousek i hádejte kdo. Nemohlo to dopadnout jinak, že jsme si chtěli vzít ten stejný. Nevědomky jsme se dotkli rukama a já jsem ucukla. Převrhla jsem na sebe celou mísu pudingu. „Ty si ale nešika," vykřikla máma. „Běž se převlíct já to tady zpacifikuju." Nemohla jsem si nevšimnout jeho výrazu, snažil se dělat, jako že je mu to líto, ale jsem viděla že by se nejraději rozesmál na celý dům.