Strom mezi námi

24

Půl a Mikuláš nikde.
Fajn Sáro to nic neznamená! Hlavně klid. Proč jsem do háje tak nervózní?
Minuta po půl.
Teď se třeba podíval na hodiny a zjistil, že už musí vycházet. Normálka. Nedělej, jako by se ti to nikdy nestalo. Vždyť je to jenom minuta!
Dvě minuty zpoždění. Fajn zakazuju si kontrolovat čas.
Sourozenci už začali být taky nervózní. „Jak dlouho tady budeme ještě čekat?" po chvíli se netrpělivě zeptal Josífek, který s Fanym kroužili na kolech před domem.
„Dejme mu ještě chvilku. Třeba zaspal." Snažila jsem se tvářit, jako by mi to bylo jedno a nijak mě to netížilo, ale uvnitř mě to vřelo zlostí, strachem, nervozitou a i kapkou ponížení. Znovu jsem zkontrolovala čas. Šest minut zpoždění.
„A pak, že pro něj nemáš slabost!" podotkla škodolibě Mia, která seděla na zemi s knížkou.
To mě namíchlo.
„Fajn! Zvedat a jedem. Má smůlu. Ale abys věděla, takhle tady tajtrdlíkuju jenom kvůli mámě. Kdyby zjistila, že jsem se na Mikuláše vykašlala, dala by mi to pořádně sežrat." Mia jenom protočila oči a bylo mi jasný, že mi tuhle výmluvu ani v nejmenším nezbaštila. Nemělo cenu, snažit se ji přesvědčit o opaku. Nepopírám, že mě náš nový soused trochu znervózňuje, ale v životě jsem nepotkala člověka, který by mě dokázal tak vytočit.
Když jsme nasedala na kolo, za zády jsem uslyšela šramocení v zámku. ,No konečně!' blesklo mi hlavou. Už jsem si pomalu začala malovat, jak dám Mikulášovi sežrat, že přišel pozdě a předhodím ho sourozencům. Otočila jsem se s uštěpačnou poznámkou na rtech. Z domovních dveří ale nevycházel Mikuláš nýbrž Barbara.
„Ahoj děcka! Chystáte se do školy? Pane jo, první den! To je velké." Srdečně a zářivě nás pozdravila.
Oplatila jsem jí pozdrav a zeptala se: „Za jak dlouho dorazí Mikuláš? Už musíme vyrazit, abychom stihli školu."
„Ten už ale dávno odjel. Manžel ho vzal sebou do města. Vy jste byli dohodnutí?"
Doháje!
„Mikuláš včera prosil, jestli bychom ho nevyzvedli." Nesnáším komplikované situace a nedorozumění. Tak aspoň ať z toho vyjde on jako blb.
„Co jste včera spolu dělali?" Šlehla jsem po Mie smrtící pohled. Bylo ale pozdě. Barbaře se na tváři rozjasnil překvapený úsměv.
„Potkala jsem ho při cestě domu." Snažila jsem se vysvětlit, ale v tomhle ohledu byla Barbara úplně stejná jako Mia. Bylo jasné, že tohle ani jedné nevymluvím. Děkuju Mio a všehomíre, přesně tohle jsem potřebovala!
„Nechápu, že na to zapomněl. Neboj až se vrátí, pořádně mu dám. Ale nechci vás zdržovat, aby jste stihli školu."
V tomhle měla Barbara pravdu, jestli nechceme první den přijet pozdě, musíme do toho šlápnout. Ještě jsem na Barbaru houkla něco v tom smyslu, ať to nechá být, že každý někdy zapomene. Nejsem si jistá, jestli mě vůbec slyšela.
Vlak jsme nestihli. Jak jinak. Trestem mi bylo poslouchání naštvaných a vyčítavých řečí sourozenců, že jsem jim zkazila prakticky celý rok. Bylo jim jedno, že já sama z toho nejsem zrovna dvakrát vodvařená.
Základka a školka jsou naštěstí kousek od nádraží a s koly to děcka stihli jen tak tak. Já pokračovala ještě přes centrum. Nebylo možné, abych přijela včas. Zvonit mělo za tři minuty a i kdybych přejela všechny křižovatky na červenou, nestihla bych to. Zklidnila jsem tempo. Nemělo cenu hnát se. Pozdě přijedu tak jako tak. Využila jsem možnost oddálit si nepříjemnou chvilku, která mě nevyhnutelně čekala. Úplně to vidim před očima: bušení na školníka, přemlouvání, aby mě pustil, kázání, že přijít první den do školy není zrovna dobrý začátek školního roku, cesta pustými chodbami, vstup s omluvou do třídy, civějící spolužáci (každý přesvědčený, že se vrátil do školy jako úplně nový a lepší člověk) a další kázání o špatném začátku roku. Jak já nesnáším školu!!!