Strom mezi námi

26

Po příchodu domů jsem ihned zamířila do pokoje, kde jsem se nejdřív převlékla do vytahaných šatů, přes které jsem přehodila ještě vytahanější svetr a popadla jsem brašnu, do které jsem posbírala blok a potřeby na kreslení. Seběhla jsem schody a v kuchyni jsem se stavila pro oběd, který jsem si zabalila do krabičky a vyrazila ven.

Jela jsem přes polní cesty, vychutnávala si sytý vzduch a unavené paprsky pomalu odcházejícího léta. Připadala jsem si plná života a volná. V klidu, daleko od hlučné rody, od lidí, kteří mi komplikují život. Vedle malování jediný způsob, jak jsem si skutečně dokázala vyčistit hlavu. A to jsem teď skutečně potřebovala. Můj všední a jednotvárný život se silně otřásl v základech s příjezdem našich nových sousedů. Vnímala jsem je jako vetřelce, kteří vpadli a všechno obrátili vzhůru nohama. Teď se ale problémy posledních dnů rozplynuly nebo aspoň pro tuto chvíli utlumily.
Vjela jsem do lesa. Najednou jsem se octla v novém světě. Všechna ta zelená kolem na mě působila, jako uklidňující lék. Poslední zbytky tíživých myšlenek pomalu odplouvaly. Celou mě naplnil klid lesa doprovázený šuměním listů a štěbetáním ptáků. U prvního rozcestí jsem vybočila z hlavní cesty na menší pěšinku, kterou jsem vyjela na kraj lesa, podel kterého jsem pokračovala. V místě, kde les končí, se rozkládá mírně svažující se louka s výhledem na méně obydlenou část naší vesnice, která přechází v louky, pole a lesy mezi kterými je roztroušeno pár domků. Sjela jsem pár metrů z kopce doprostřed louky, kde jsem zakempila.
Louka je mé druhé nejoblíbenější místo na světě. Hned po Stromu, který je pro mě momentálně nepřístupný. Místo, kde můžu být sama se sebou a se svými myšlenkami.
Vytáhnu si z brašny krabičku s obědem a pustím se do něj. Jen tam tak sedím a pozoruji krajinu pod sebou. Připadám si jako pozorovatel. Jako když sleduju rybičky v akvárku nebo nakukuju někomu do oken. Sleduju svět, do kterého nepatřím. Nejsem součástí jeho příběhu a jeho problémy na mě nemohou dosáhnout. Chabý únik od reality.
Obloha je blankytně modrá jediným ukazatelem ubíhajícího času jsou plující mraky.

Stěží dokážu určit čas, který jsem na Louce strávila, ale když se zvedám z trávy a sbírám prázdnou krabičku, blok, který je obohacený o pár skic s přírodními motivy, slunce se sklání nad obzorem. Nasednu na kolo a vyjedu.

Domů dorazím před šestou. Máma už tančí po kuchyni a připravuje večeři. „Výborně jsi tady! Večeře bude hotová do deseti minut. Mohla bys prostřít na stůl?" „Hned, jenom si odložím věci." Vyběhnu do pokoje a hodím tašku kdo ví kam do kouta. Chystám se pokoj opustit, ale vzpomenu si, že mám ze školy nějaké dokumenty pro rodiče, a tak se pro ně vrátím ke stolu. Prohrabuji se taškou, ale papíry nemůžu najít. Konečně je vyhrabu ze dna úplně pomačkané, když v tom ke mně pootevřeným oknem dolehne slabá hudba kytary. Zase ta povědomá melodie.