Strom mezi námi

10

Čekala jsem, že něco dodá, ale místo toho nastalo nepříjemné ticho.
„Nejsou náhodou prázdniny?" snažila jsem se trochu zachránit situaci a pokývla na knihy. Hned jsem věděla, že jsem radši měla držet jazyk. Moje poznámka, která byla myšlena jako vtip, ho ani v nejmenším nepobavila.
„Když mozek pravidelně neprocvičuje, seschne." odvětil chladně a já cítila svůj povadající úsměv a jak se propadám hluboko do země. Nejradši bych se už nikdy nevynořila. Nemohl mi dát jasněji najevo, jaký má na mě názor.
„Tak to promiň, že tady snižuju průměr inteligence v okruhu dvou metrů." odsekla jsem naštvaně. Co má za problém. Já se chtěla jenom seznámit. Ani jsem nečekala na jeho reakci a spěšně jsem vešla do knihovny a zalezla k nejvzdálenějším policím s knihami.
Nepamatuju si, jestli jsem někdy na někoho byla tak moc naštvaná. Kdo si myslí, že je? Neznám člověka, který by se k druhému zachoval tak nechutně, chladnokrevně a a a ... to jsem ho ani neznala. S hořkostí jsem musela uznat, že někde opravdu, ale opravdu hluboko v duši mě zaujal a na vteřinku, když jsem ho viděla s náručí knih, jsem doufala, že bychom si mohli rozumět. Ale tohle?!!!
Naštvaně jsem zaklapla knížku, v které jsem listovala, ale její obsah vůbec nevnímala. Až teď jsem si všimla, že je na obálce velmi spoře oděná žena se svůdným výrazem. S úžasem jsem si uvědomila, že jsem došal k regálu s romantickou literaturou, která byla spíš vhodná pro starší dámy. Rychle jsem knihu vrátila a se studem jsem se co nejrychleji vypařila do oddělení o umění. První, co mě napadlo, byla obava, aby mě tam náhodou nezahlédl ten Mikuláš povrchní guláš, jak jsem ho momentálně překřtila (uznávám, že to není zrovna nápaditá a duchaplná přezdívka, ale k vybití zlosti mi stačí).
Snažila jsem se soustředit na řady knih před sebou, abych nevytáhla zase nějakou nevhodnou knihu a zároveň mě štvalo, že mi dělá problém zapomenout na takového hňupa.
Když jsem o patnáct minut později vycházela z knihovny s taškou přetékající knihami o umění a nakonec i detektivkou, byla jsem už zklidněná. Zastavila jsem se v krámu a při cestě k nádraží jsem se statečně prala s taškami, kterými jsem byla ověšená jako vánoční stromeček.
S úlevou jsem odložila svůj náklad na nádražní lavičce.
Ale ne ne ne! Mělo mi to dojít. Domů vlaky jezdily po čtyřech hodinách, takže jsem měla počítat, že pojedeme spolu. Ještě jsem přemýšlela, že radši počkám na další. Pak jsem si musela zanadávat, že jsem ochotná si kvůli někomu tak komplikovat život, takže jsem nakonec do vlaku nastoupila, ale do toho nejvzdálenějšího vagónu, aby si mě nevšiml, což se podařilo, takže jsem si užila klidnou cestu.
Takové štěstí jsem už neměla, když jsem z vlaku vystupovala.