Strom mezi námi

29

Jak je možné, že mi záleží na nějakém klukovi? Jak je možné, že se teď častěji kontroluju v zrcadle a pokaždé když jdu po školní chodbě, tak ho nenápadně hledám očima? Co se to se mnou děje? Všechny tyhle myšlenky se mi honily cestou ve vlaku a dokonce i cestou do školy.
  Po obědě už mě naštěstí žádné další hodiny nečekaly a jelikož jsem na rozdíl od svých sourozenců končila brzo, měla jsem jet domů sama. Tuhle samotu však zkazil fakt, že venku se strašně rozpršelo a když jsem vyšla ze dveří viděla jsem čekat Mikuláše pod střechou školy. Než jsem ho stihla byť jenom obejít a vyrazit v té průtrži na nádraží přijelo auto a zastavilo přímo před chodníkem. Stáhlo se okénko a ze strany řidiče se na Mikuláše usmívala Barbara.
„Jé ahoj, Sáro! Přijela jsem v tomhle nečase vyzvednout Mikuláše. Nechceš odvézt domů?"
„Dobrý den, ehh.. no... já..," byla to lákavá nabídka. Odvoz až před dům, ale cena byla příliš vysoká. Cesta s Mikulášem v jednom autě a udržování trapné konverzace jen proto, že jsou to naši noví baječní sousedé a abych mámě neudělal ostudu. Už jsem se nadechovala k výmluvě, že musím ještě do knihovny, když v tom Mikuláš povrchní guláš řekl: „ Jo, klidně s námi pojeď, hodíme tě až před dům. Neměla jsi v plánu se ještě v tomhle dešti stavovat v knihovně, že ne? Stejně by ti ty romány zmokly a měla bys z toho jen zamilovaný salát." Otevřel zadní dveře a podíval se na mě:„ Jedeš?"
S úsměvem a poděkováním jsem se otočila na Barbaru a nastoupila do auta. Mikuláš se nasoukal vedle mě a vyjeli jsme.
„To jsem ráda, že s námi jedeš. Aspoň se tě můžu zeptat na pár věcí," řekla Barbara hned, jak jsme zavřeli dveře a já se trochu ulekla,„ jaká je vaše školní jídelna? Rozhodujeme se s Mikulášem, jestli tam bude chodit nebo ne." Barbara se celou cestu vyptávala na otázky týkající se jídla, knížek do školy, přezůvek, školního režimu a na všechno možný o škole. Mikuláš se do rozhovoru zapojoval jen zřídka a jinak celou cestu promlčel. Až když jsme začali vyjíždět kopec k domu, zeptal se:„ Nechtěli byste někdy přijít na večeři vy k nám? Myslím celá rodina. Minule jsme byli my u vás ale až budeme mít kompletně vybaleno, mohli bychom vás pozvat?"
„To je báječný nápad, takovou oslavu na naše sousedství," ozvala se hned Barbara,„ mohlo by to být v zahradě a mohla bych upéct ten dobrý koláč..." Zatímco Barbara rozvíjela plány na oslavu, Mikuláš se na mě díval a čekal na odpověď. Auto zastavilo, Barbara se otočila dozadu a já pomalu vystoupila s Mikulášovýma očima, které na mě stále hleděly a čekaly.