Strom mezi námi

28

Všimla si ho Mia a své překvapení dala najevo hlasitým zavýsknutím.
„Co se děje, někdo tě vraždí?" Zavtipkoval táta od stolu kolem, kterého jsme snídali. Mia zrovna zandávala nádobí do myčky a kuchyňským oknem měla skvělý výhled na branku před domem.
„Sára chodí s Mikulášem! Přišel ji doprovodit do školy!!!"
Úsměv, který jsem měla na tváři po tátově chabém fórku, mi ochabl v překvapený škleb. Pak mi to došlo. „Pěknej pokus Mio. Na to ti vážně neskočím." „Vážně!!! Tak se pojď sama přesvědčit." Neochotně jsem poslechla a došla k oknu. Dala jsem si ale záležet, abych nepospíchala a nedala najevo žádné emoce, zatímco to ve mně vřelo.
Byl tam! Nonšalantně se opíral o plot skloněný nad telefonem. Ne ne ne! Co mi to svět zase dělá?!
„Vidíš! Teď už se z toho má milovaná nevykroutíš. Máš ctitele, který tě chce doprovázet do školy!" „Tak to není Mio!" Pokusila jsem se o slabý protest. „Ale je to docela fešák," podotkla máma, která se k nám přidala. „A dost!" Snažila jsem se rozhoně oponovat, ale sama jsem cítila, jak mi hoří tváře. „Jste maniakální dohazovačky a snažíte se vidět náznaky tam, kde nejsou." Otočila jsem se na patě a zamířila do pokoje. „Nezapomeň na nádobí drahá," neodpustila si máma se smíchem.

Teď už nemělo cenu vyrážet s předstihem a tak jsem si dala pečlivě záležet, abych nevyšla z domu ani o chvilku dřív než bylo nutné. Kluci, které pravidelně každé ráno popoháním, už byli dávno připraveni a Mia seděla rozpláclá na zemi a četla si Prokleté srdce. To mě donutilo ještě o chlup zpomalit. Už ale bylo vážně potřeba vyrazit, jinak bych riskovala další pozdní příchod a pochybuji, že by mi tentokrát jen tak prošel.
S hlavou plnou nejhorších scénářů následující cesty jsem vyšla z domu.
Mikuláš tam nebyl.
Nechápala jsem to. Zdát se mi to rozhodně nemohlo, protože tady byla Mia, která po zbytek rána o ničem jiném nemluvila, a když jsem se na ní podívala, vypadala stejně zmateně jako já.
„Vidíš! Co jsem ti říkala," řekla jsem vítězoslavně. „Třeba dostal infarkt a musel do nemocnice a nebo se rozhodl počkat na nádraží." Začala s novou dávkou optimismu, ale s lehce zamračeným výrazem. „No to určitě. Přestaň fantazírovat a příště mi věř. Tak šup na kola nebo mě vrátný začne nenávidět."

Ani na nádraží Mikuláš nebyl. Ulevilo se mi, ale zároveň jsem se cítila tak trochu zrazená. Co to se mnou je?!!