Strom mezi námi

25

Přijela jsem pozdě o 15 minut. Kdybych se snažila, mohlo to být jen deset, ale přijela bych úplně splavená a ušmudlaná. Zaparkovala jsem kolo a vydala se k hlavnímu vchodu. Nad dveřmi vysel velký nápis: Vítejte!
Dveře byly otevřené. Byla jsem dost překvapená, ale jakmile jsem vešla dovnitř bylo mi to jasné. Pan Vrátný se vybavoval s mojí angličtinářkou. Tihle dva jsou školní dvojice, ani jeden není ovšem schopen toho druhého někam pozvat. Zatím si mě nevšimli. To se ale změnilo v okamžiku, kdy za mnou zaklaply dveře. Vrátný se na patě otočil.
„Koho pak to tady máme? Slečna Sára Dvořáková. Nikdo Vám neříkal, že první den školy by se mělo chodit včas? To je mi ale pěkný začátek roku," hned se rozpovídal. „Zpoždění dokonce o 15 minut, ale to už je něco. Omluvte mě paní Čajíková, tohle budu muset vyřídit." Angličtinářka se s úsměvem rozloučí a vrhne na mě trochu lítostivý pohled.
„Dobré ráno, pane Vrátný. Moc se omlouvám za pozdní příchod, ale čekala jsem na souseda a pak se ukázalo, že už je dávno pryč. Kvůli tomu jsem nestihla vlak a přijela pozdě," doufám že mi tu pravdu uvěří.
„A co bude zítra, budete čekat až vám před domem přistane raketa? Kdepak, tohle nemůžu nechat jen tak. Po škole se zastavte v kanceláři," zaštrachal na stole a podal mi papírek,„ Tady, prosím. To jim tam dejte. Budou vás čekat. A teď už běžte, ať z té první hodiny něco máte."
„Nashledanou," řekla jsem zklamaně.
Odšourala jsem se do třídy. Dneska se naštěstí neučí, jen nám opakují již známá pravidla. Na ty tři hodiny se ani nevyplatí sem chodit. Celé tři hodiny jsem strávila v lavici s Anežkou.
  Po škole jsme si chtěly jít dát zmrzlinu na náměstí a všechno probrat. V ředitelně jsem se nezdržela moc dlouho, jen mi vyčinili a zapsali mi to, protože 15 minut je už hodně. Naštěstí mám ještě 4 pozdní příchody do "dobrovolné pomoci škole."
  Se zmrzkou v ruce jsme probírali, kdo se jak změnil. Zapovídali jsme se tak moc, že už se blížila druhá hodina, a mně začal zvonit mobil.
„Ahoj mami, děje se něco?"
„Ano, děje. Tvoji sourozenci!" Úplně jsem zapomněla, mám je po škole zase přivézt dneska domů.
Rozloučila jsem se a utíkala do školky pro Františka, protože Mia bývá většinou u něj. Naštěstí mě znají a byli tam. Ve vlaku jsme si sedli do prvního patra a z okna jsme měli výhled na cestu, po které ještě někdo utíkal. Byl moc daleko na to, aby to stihnul. Když se přiblížil, poznali jsme, že je to Mikuláš. Jako spořádaná rodina jsme na něj všichni vyplázli jazyk za to, jak nás ráno vypekl.