Strom mezi námi

12

„Neobtěžuj se." Vyhoupla jsem se na kolo, z kterého přetékaly tašky s nákupem a knihami. Chviličku mi trvalo, než jsem na kole vyrovnala balanc, ale nakonec jsem se rozjela. Nedošlo mi, že Mikuláš jede stejným směrem jako já. Když se objevil vedle mě, příliš mě to nepotěšilo.
„Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ne zrovna mile. „Cestu. Ještě si ji nepamatuju." Nedůvěřivě jsem se na něj podívala. Bylo jasný, že mi lže. Jak by se sem dostal ráno, ale nechtěla jsem se v tom vrtat.
Nastalo nepříjemné ticho a já se ani nesnažila zapříst rozhovor. Mikuláš taky, takže jsme jeli mlčky. Bylo mi to dost nepříjemný.
Když jsme zatočili na příjezdovou cestu domů, značně se mi ulevilo. Jenomže přesně v tu chvíli se Mikuláš probral.
„Nikdy ti nevadilo, že bydlíte v takovým zapadákově?"
Jestli jsem si myslela, že ochota jet se mnou domu, byla projevem náklonosti, tak teď jsem byla dost zklamaná. Byl to zase ten blbeček, kterého jsem potkala před knihovnou.
Prudce jsem zastavila, až se můj náklad nebezpečně zahoupal. Mikuláš zastavil o pár metrů přede mnou, když si všiml, že dál nejedu.
„Nikdy ti nevadilo, že seš takovej pitomec?!" položila jsem mu otázku se snahou napodobit jeho vševědoucí a nadnesený tón hlasu, ale vztek jsem nezakryla. „Co máš za problém? Já se jen zeptal. Chtěl jsem prostě vědět, jestli si nikdy netoužila po něčem víc?" „Myslíš něco víc, jako tvůj život? Dívat se na všechny a na všechno z vrchu? Pohrdat lidmi, kteří mají míň, kteří si všechno co mají sami obstarali a kdo si místo chaotického a hlučného života vybrali klidný a tichý? Ne, o takové Víc opravdu nestojím." Nechtěla jsem slyšet, co mi řekne a vlastně jsem to i věděla. Řeči o nových příležitostech a lepší životní úrovni jsem slýchala v jednom kuse. O další opravdu nestojím.
Nasupeně jsem se znovu rozjela. Bohužel jsem nestihla dojet domů, když mě dohnal.