Ta Pravá (první díl)

Část 4 Tyler: Setkání

Zakrvácená ruka mě začne štípat. Ucítím nepříjemné zavrávorání při té náhlé ztrátě krve, ale nepovolím. Snažím se držet na nohách a pozorovat okolí.

„Tylere!" zavolá někdo z dálky.

Ve tmě se otočím po známém hlasu, ale kvůli tmě nikoho nezahlédnu.

Uslyším však ještě jiný šustivý zvuk. Otočím se po něm, ale zahlédnu jenom huňaté křoví, s jehož větvičkami si pohrává vítr. Moji pozornost však upoutá něco v dáli. Přistoupím o několik kroků, abych lépe viděl a rukou se opřu o kmen stromu.

U blízkého jezera zpozoruji osobu v černém.

Nepřemýšlím. Rozběhnu se, abych ho dohonil.

Můj překvapivý útok však nevyjde. Všimne si mě a dá se na útěk. Je velmi rychlý a ostražitý, jeho pohyby jsou ladné a tiché. Našlapuje tak tiše, že slyším pouze zvuky svých bot narážející do suché půdy v lese. Jediné, podle čeho se mohu řídit, jsou mé oči. Kdyby si mé oči nezvykly na tmu, určitě bych ho mezi stromy ztratil.

Nepodceňuj mě.

Zrychlím v běhu a snažím se plně ignorovat bolest, která mě trýzní. Mé svaly na nohách také začínají protestovat nad tou náhlou fyzickou námahou, ale nevzdám se.

Doženu ho na mýtině.

Hodím po něm kámen, který jsem po cestě sebral a trefím ho do ramene takovou silou, že klopýtne a spadne na zem. Zastavím se 5 metrů od něj a čekám na jeho reakci. Nesnažím se k němu dostat moc blízko. Dokázal zranit několik mužů s několikaletým výcvikem, určitě by využil své výhody a dostal mě taky.

„Nehraj si s ohněm," sevřu ruku v pěst „teď mi řekni, kde je?" do té otázky vložím veškerou tvrdost a sílu, kterou můžu.

Prokřupe si rameno a postaví se.

Nespouštím z něj oči. Rukou zašmátrám k pouzdru za opaskem, kde mám svůj vrhací nůž, který nosím skoro všude sebou. Připraven na cokoliv zúžím oči, abych ve tmě lépe viděl. Jediný pohyb navíc může znamenat moji smrt.

Tady něco nehraje.

„To ty si hraješ s ohněm," ženský hlas mě překvapí.

Zaostřím ve tmě. Měsíc, osvětlující celý prostor, mi pomůže rozeznat siluetu. Přede mnou stojí žena s černými vlasy po ramena překryté kšiltem. Na sobě má černou koženou bundu, tmavé džíny a černé boty. Otočí se čelem ke mně a odkryje tak část svého obličeje.

„Neměl bys strkat nos, kam nemáš Barnette," mé příjmení vyštěkne pohrdavě, skoro až nechutně. Kdybych hodil psovi shnilou kost, určitě by to vyznělo mileji než její pohrdání nad mou osobou.

Při tom pohybu se rozmáchne a vrhne po mě nožem, který měla připravený za zády. Obratně se mu vyhnu.

Ten krátký okamžik nepozornosti využije k útěku. Sotva se otočím zpět k ní, je pryč. Nezůstane po ní ani stopa.

Chvíli jen tak stojím, než se k mýtině přiřítí Aaron.

„Jsi v pořádku?" začne si mě prohlížet ze všech stran a pohledem se zastaví na zakrvácené ruce.

„Žena," vydám ze sebe a stále se dívám na místo, kde před chvílí stála.

„Co?" zeptá se můj bratranec.

„Byla to žena. Žádný chlap, ale ženská," otočím se podívám se na něj.

„Je tma, mohl ses přehlédnout. Není možné, aby..."

Rozčíleně chytnu Aarona za ramena.

„Do háje brácho, byla to ženská. Ještě poznám ženskou." Aaron se na mě podívá a unaveně si promne oči. V kapse od kalhot mu zavibruje telefon, což nás oba dva probudí.

„Vrátíme se, čeká na nás."