Ta Pravá (první díl)

Část 14 Tyler: Degradace

„Jak je to vůbec možné?" otec po mě řve ve své kanceláři asi 15 minut bez přestání. „Máš vůbec ponětí, jak budeme vypadat? Víš, že tvé chování může razantně ovlivnit naše postavení? Neuvědomuješ co?"

Přechází po pracovně sem a tam a občas se u mě zastaví, aby zdůraznil své nespokojení s mnou osobou. Aspoň, že mě neponižuje na konferencích, takhle si alespoň udržuji respekt mezi ostatními...

Před 5 minutami jsem vypl. Neposlouchám ho, protože je to pořád to stejné. Svého otce respektuji, je to hlava rodu a dělá vše proto, aby se tradice dodržela, ale jeho řeči jsou opravdu únavné. Věčně mě poučuje o tom, jak mám jít více příkladem a nedělat vylomeniny.

„Příště ať se to neopakuje, rozuměls?" vyštěkne na mě.

„Ano pane," odpovím automaticky a s rukama za zády čekám, co ještě přijde.

„Budeš se teď držet pár týdnů stranou," překvapeně si změřím otce. Jednou tuhle větu řekl a poté jsem byl vyřazen skoro na půl roku, nemohl jsem se účastnit žádných schůzí ani akcí.

„Co tím chceš naznačit?" zeptám se a ztrácím trpělivost, protože do té mise jsme s kluky dali všechno. Makali jsme na tom několik měsíců a těsně před koncem nás chce vyřadit?

„Tím chci říct, že teď máš zákaz výkonu," sedne si do křesla a zapálí si doutník.

To už nevydržím a vybouchnu, „děláš si ze mě srandu? Víš kolik úsilí nás ta poslední mise stála? Caleb skončil v nemocnici. A komu to chceš teď přidělit? snad ne Derekovi?" zařvu tak, že bych se nedivil, kdyby mě slyšeli i na druhém konci domu.

„Derek je jeden z nejschopnějších lidí, které nesou naše rodové příjmení." Jako vždy hrdě vyzdvihuje svého bratra, jako by to byl snad prezident. Nesnáším Dereka. Už jenom, když musím říct slovo strýc, tak se mi chce prásknout rukou do nejbližšího nábytku.

„Nebudu s tebou o tom diskutovat. Teď vypadni," zatnu ruku v pěst a při odchodu bouchnu dveřmi víc, než by bylo potřeba. Někdy mám opravdu chuť zabořit mu pěst do toho jeho ksichtu.

Seberu klíčky od auta a jedu přímo do nemocnice navštívit Caleba. Jsem jeho syn, budoucí nástupce, budoucí vůdce rodu a on se ke mně chová jak k vyděděnci. To, že neakceptuje Aarona, mého bratrance, to beru, ale proč se takhle chová i ke mně? Od narození ho poslouchám jak pes na vodítku, když mi dá rozkaz, vždy ho poslechnu ... šlápnu na plyn a vytáhnu to na 130. Riskuji pro něj všechno a on se mnou jedná jak s jedenáctiletým spratkem.

A Derek? Sevřu pevně volant.

U nemocnice jsem za 10 minut, což bych považoval za úspěch, kdybych nebyl nasranej. Silně mrsknu do volantu, abych se trochu uklidnil, ale nepomůže to. Potřeboval bych dát někomu do držky, abych se opravdu uklidnil.

Zorientovat se v nemocnici mi netrvá tolik času, protože jsem nechal Caleba převést do VIP patra rodiny Barnettových. Otec se jednoho krásného dne rozhodl dotovat nemocnici a na jeho počest bylo vybudováno VIP patro, které mohlo být využito pouze na základě svolení mým otcem. Hned jak přijali Caleba, tak jsem kontaktoval otce, aby povolil Calebovi využít VIP patro.

Dovolil to.

Ještě aby ne, bych si to s ním vyřídil. Zaťukám na Calebovy dveře a vejdu dovnitř, kde se mi naskytne ta nejpodivnější podívaná.

Steve sedí na gauči s Aaronem a paří karty. Caleb po nich hází papírové kuličky.

„Nevím, zda jsem tady správně, ale mám pocit, že mateřská školka je za rohem," Caleb se zakření a hodí po mě kuličku.