Ta Pravá (první díl)

Část 33 Lara: Tetování

Jsem jak v transu.

Rány mě po celé těle štípou, ale skoro je necítím. Nevím, jestli je to účinek mého vyčerpání, ale jediné, co mě pálí je moje tetování, které mi každým dnem vystupuje víc a víc.

Kouknu se kolem sebe a překvapivě se posadím na postel i přes veškerou bolest, kterou cítím.

Dveře cely se pootevřou, což mě přinutí zvednout hlavu. Čekám, že se v nich objeví další nenávistní členové, kteří si na mě chtějí vybít zlost, ale objeví se v nich Markova hlava. Překvapeně se na něj podívám, když vleze dovnitř a začne natírat mastičkou moji ránu na obličeji.

„Sakra Lorelai, ty vypadáš," dodá ustaraně a natře mi modřinu, která musí zářit všemi odstíny. Od někud vytáhne taky desinfekci a vylije mi ji na obě ruce.

Zaskučím bolestí, ale vděčně se na něj podívám.

„Říkal jsem ti ať jsi na pozoru. Jak tak koukám, máš ráda potíže," okřikne mě nevzrušeně a pokračuje v ošetřování ran na nohách, které mám celé dořezané. Vytáhne injekci a vpíchne mi ji. Okamžitě mě přestane pálit většina mých ran, takže se na něj vděčně usměji.

„O mě nestarej," řeknu chraplavě a chytnu ho za ruku. Musím se rozhodnout, zda mu budu věřit, ale když jsem tady, tak nemám na výběr. Musím mu věřit. Možná tady umřu a pokud se tak stane, tak musím pověřit někoho, aby za mě vyřídil úkol, kvůli kterému jsem přišla. Mark nikdy nepatřil do skupinky těch, kterým bych 100 % důvěřovala, ale po té krátké chvíli, co tu jsem je jediný, kdo by mi mohl nějak pomoct.

„Drží tu ženu. Jmenuje se Diana Douglesová. Musím ji odsud dostat. Nevím, kolik jich drží ani za jakým účelem, ale potřebuji je dostat ven," chraplavě ze sebe dostanu a rozkašlu se při každém druhém slově.

Mark se na chvíli zastaví a pořádně si mě prohlédne „proto jsi přišla."

Nebyla to otázka, ale prohlášení. Zadívám se mu přímo do očí a přikývnu „nikdy bych se dobrovolně nevrátila, ale Diana... je pro mě vším."

Mark mě chytne za ruku a rozčileně ji stiskne „myslel jsem, že..."

Koukám na jeho žár v očích a nechápavě mu taktéž stisknu ruku „...myslel sis co?" zeptám se nechápavě.

Odhodí moji ruku a prudce se postaví „no já nevím. Třeba, že ti na nás záleží, a že ses vrátila, abys nás nenechala ve štychu a ty myslíš jenom na sebe?" konečně jsem pochopila, odkud vítr vane.

„Marku tak to není. Víš, že mi na vás záleží."

„No nevypadá to tak," pročísne si vlasy a zadívá se na mě, „kvůli tobě jsme prošli peklem Lorelai. Dokonce zavedli i to tetování a jediné, co tě zajímá jsou nějaký vězni?"

„Vězni? Je na živu? Kde ji drží?"

„To sakra nevím. Několik členů pracuje aktivně na nějaké misi, o které se nemluví. Vždycky dotáhnou nějakou holku a strčí jí do cely, kde je podrobena vyslýchání."

Je na živu. Oddechnu si. Vyslýchání je rozhodně ta lepší varianta. Bála jsem se, že prochází tím, čím procházím já právě teď. Mučení a týrání.

Kouknu na tetování, které mě stále pálí a nechápavě se zaměřím na Marka „a co máš pořád s tím tetováním. Je to jenom značka na těle, nic víc."

Mark si zoufale odfrkne a poklekne vedle mě. Chytne mě za ruku a otočí ji tak, abych viděla tetování, které má jasnou barvu „nic víc? Ty asi nevíš, co ta tetovací látka v sobě obsahuje co?"