Ta Pravá (první díl)

Část 31 Lara: Nápravná cela

Nevím, kolik dní uběhlo.

Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí.

Nevím, kolikrát jsem byla zbičována.

Ale...

Řetězy kolem mých rukou se mi zarývaly do kůže a pálily jako nejžhavější láva v podzemí. Vlasy špinavé a zacuchané mi splývaly po obličeji a mé špinavé tričko a džíny byly v několika místech protrhané na cáry.

Bolest, která mi spalovala záda, byla nesnesitelná. Stále cítím bič, který mi tančil po zádech, i když je to minimálně týden od doby, co mě sem zavřeli a nechali mě pocítit tuto bolest.

Usměju se pro sebe.

Připomíná mi to moji finální zkoušku před oficiálním jmenováním.

Na obličeji cítím zaschlou krev a špínu.

Pamatuji si, jak mě uhodili do hlavy takovou silou, že se mi spustila krev.

Na jedné ruce jsem měla dva nehty vyrvané a jeden prst v nepřirozeném úhlu.

Nohy jsem měla dořezané od kazajky, do které mě zavřely a rány se stále ještě nezahojily.

V novém tetování mi tepalo a zbarvovalo se do červena. Nevím, zda se jednalo o reakci na nové tetování, nebo šlo o infekci, ale kdykoliv jsem se tetování dotkla, polil mě studený pot a před očima se mi objevily mžitky.

Tak tohle byla nápravná místnost.

Místnost, které jsme se po celou dobu existence báli.

Usměju se pro sebe a pocítím bolest v levém oku.

Uslyším klapnutí dveří, které se otevřou. Nemám sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo v nich stojí. „Zasloužila sis to, mrcho!" vyštěkne na mě jeden z nich a silně mě kopne do břicha.

Vyzvracím obsah svého žaludku a skácím se opět na zem.

Slyším kroky, které se ke mně blíží. Někdo mě chytne za zátylek a otočí mě k sobě. Poznám v něm muže z tréninkové haly, který mě tituloval mrchou.

„Jen se válej ve svých vlastních sračkách. Za to utrpení, co jsme kvůli tobě prožili, zasloužíš si chcípnout," a to je poslední, co si pamatuji, protože mě jeho rána do obličeje omráčí.