Ta Pravá (první díl)

Část 63 Lara: Na vlastní pěst

Ruská konverzace mě vytrhne z mého spánku.

Kdy jsem se dostala do Ruska? Napadne mě první věc.

Otevřu oči a s úlevou zjistím, že jsem pořád ve Státech. Rozhlédnu se kolem a poznám Mikovu kancelář. Ležím na jeho starém gauči. U zdi stále stojí jeho dodřený stůl a židle s kupou papírů, které by potřebovaly roztřídit. Na druhé straně místnosti je rozbitá skříň, kde si Mik schovává své zásoby alkoholu a myslí si, že o tom jeho zaměstnanci neví. Stíny za oknem mi napoví, že je hluboká klidná noc. Jediné, co zvenku slyším, jsou obvyklé ozvěny procházejících lidí, kteří jsou natěšeni, že si konečně po dlouhém dni mohou dát skleničku.

Hodiny odbijí jedenáctou.

Jsem přikrytá tmavě fialovou dekou a při pohybu mi spadne velký hadr z čela. Položím ho na stoličku a všimnu si obvázaných rukou. Opatrně odkryji deku, abych zhodnotila nohy. Kotník mám zavázaný a sedřenou kůži mám namazanou podivnou mastí. Chytnu se za žebra a syknu bolestí, když se posadím. Napiju se vody, která stojí na stoličce u pohovky, kde ležím. Sotva můžu polknout, jak mě pálí v krku. Mám slabé ruce, proto se mi povede položit skleničku s neobratným zaduněným.

Upozorním na sebe.

Muži přestanou mluvit a přiřítí se z vedlejší místnosti.

Takže se mi to nezdálo. Mikova ošlehaná tvář je taková, jako si ji pamatuji s tím rozdílem, že má několik vrásek navíc a jeho pracovní kalhoty vyměnil za tmavé tričko a džíny. Všimnu si ovázané paže a několika šrámů na jeho obličeji. Neujde mi, že má za pasem zavěšenou pistoli.

Z jeho pozadí vykoukne můj sluha Alexei. Okamžitě ke mně přistoupí „jste v pořádku?" uslyším v jeho hlase starost a začne mi prohmatávat levou nohu. Ten je jako vždy oblečen do perfektně nažehleného obleku.

Oba si změřím pohledem a snažím se najít odpovědi na tunu otázek, které mi právě teď lítají v hlavě. Znovu se rozhlédnu kolem, jako bych čekala, že někdo vyskočí z Mikovy skříně a zařve skrytá kamera. Nesnášela jsem tyhle pořady, ale právě teď mi hlava pracovala na tolik otáček, že jsem pořad „Skrytá kamera" považovala za přijatelný.

„Jsem v .... jak se vy dva znáte?" nevydržím svou zvědavost a vyderu ze sebe první otázku, která mě napadne.

Alexei se podívá na Mika, který se podrbe na hlavě a pokrčí rameny. Při tom pohybu se mu odkryje paže, ze které na mě vykoukne tetování.

Chce něco říct, ale přeruší ho tmavovlasá žena v tričku a kalhotách, které rozhodně nejsou její velikostí. Plandá to na ní. Nejistě se opře o rám dveří a kouká na všechny přítomné, než konečně zabloudí k Mikovi. Vlasy má asi čerstvě zastřižené do mikáda, protože si do nich neustále vjíždí rukama a když dospěje ke konečkům, sklopí zrak dolů, aby se ujistila, že tam vlasy pořád má. Na rukou má několik starých jizev, které se jí řádně nezahojily.

Potom otočí pohled ke mně a usměje se. Úsměv jí neoplatím.

Celá zmatená, co se tady děje, odhodím deku na stranu. Chvíli se měříme pohledem „a ty jsi?" zeptám se příchozí.

„Já... nechtěla jsem vyrušovat, jenom... nejde mi zapnout varná konvice," ukáže na hrnek v ruce.

Nemusím přemýšlet. Ihned poznám její hlas. „Sarah?" zeptám se a žena okolo pětačtyřicítky přikývne a roztáhne pusu ještě do širšího úsměvu. Z jejího postoje poznám, že už dlouho nebyla ve společnosti tolika lidí. Za tu krátkou dobu, co stojí u dveří, neustále mžourá očima, jako by nebyla zvyklá na tolik světla.