Ta Pravá (první díl)

Část 34 Lara: Nový úkol

Předhodí mě před nulku, který se ke mně otočí čelem s úsměvem ve tváři.

Celá schvácená s ranami na rukách a nohách padnu na zem a zaskučím bolestí, která mě trýzní.

„Cela ti prospěla," řekne spokojeně a poklekne vedle mě, aby si prohlédl mé tetování. Už mě nebolelo. Uklidnila jsem se a snažila spolupracovat s tou proklatou látkou, která mi teď proudila tělem. Všechny myšlenky jsem soustředila na Lapis, zabíjení a Samuela, vůči kterému jsem falešně vzhlížela. Zdá se, že to zabralo hned první den.

Nejsem si jistá, jak myšlenky na Lapis ovlivní průtok té látky do krve, ale hned se zlepšil můj celkový stav.

„Jsi připravená na svou první misi po menší přestávce, jedničko," pošeptá mi do ucha a zvedne se. Posadí se za svůj psací stůl a vytáhne složku. Znám tyto složky, jsou v nich vepsány veškeré informace, potřebné pro misi.

„Můžeš být poctěna. Dám ti příležitost napravit svou chybu. Pokud splníš tuto misi, tak si u mě vybuduješ důvěru. Věřím, že mě nezklameš," hodí mi ji k nohám a já ji roztřesenou rukou seberu a otevřu. Jakmile uvidím fotku muže, ztuhne mi krev v žilách.

Tyler.

„Tvůj první úkol je jednoduchý. Zabiješ syna našeho úhlavního nepřítele. Tylera Barnetta. Za poslední rok nám udělala ta jeho banda dost problémů. Banda vlků je nic bez svého velitele, takže postačí pouze jeho krk," zvednu hlavu a podívám se na jeho spokojený obličej.

Ví to. Zjistil, že jsem se s Tylerem několikrát sešla, proto si ho vybral. Tohle je zkouška, zda odmítnu. Je to úkol, kterým chce ověřit, že jsem pořád ta stará jednička, jejíž největší vášní bylo tiché a nelítostné zabíjení. Znovu se podívám na složku, kde jsou uvedeny všechny informace od adresy až po jeho tělesné míry.

Pokud tohle má být zkouška, tak nezklamu. Nesmím. V sázce je stále Dianin život a já jí z toho dostanu.

Nadechnu se a zachovám si chladnou tvář, „způsob smrti necháš na mě?" snažím se do slov vměstnat, co nejvíce lhostejnosti, abych mu dala najevo, že to myslím vážně.

Semkne ruce k sobě a podívá se na mě pozorně. Nadzvedne jedno obočí a po chvíli se opře do svého křesla. Zapálí si doutník a začne pobafávat, „věřím v tvou nápaditost. Máš pět dní."

Opatrně se zvednu ze země a snažím se neskučet při každém pohybu, který udělám. Složku si zastrčím pod paži. „Nezklamu tě," řeknu odevzdaně a s hlavou vztyčenou vyjdu z místnosti.

Než stihnu zaklapnout dveře, tak uslyším jenom „věřím, že ne." Za dveřmi uslyším hrdelní smích. Nulku tato situace musí náramně bavit.

Jakmile dorazím do pokoje zhroutím se na postel a začnu vzlykat do polštáře. Celý můj plán se bortí jako domeček z karet. Věřila jsem, že jakmile se dostanu zpět do sídla, tak osvobodím Dianu a vypadneme odsud. Můj plán se začal komplikovat tetováním kvůli kterému teď musím zabít muže, ke kterému něco cítím.

Zvednu hlavu od polštáře.

Otřu si slzu z tváře a zamířím do koupelny, kde si pustím horkou vodu, abych ze sebe dostala špínu za poslední týdny, které jsem strávila v cele. Díky pilulkám jsem se začala uzdravovat už v cele, takže mé rány už nekrvácely. Navíc za mnou nikdo poslední dva dny nedošel, takže jsem neobdržela žádné nové rány. Pamatuji si každý proklatý obličej, který mě za poslední dny týral. A rozhodně jim to vrátím i s úroky.

Dříve jsem tu měla určité postavení, které mě chránilo před útoky silnějších. Někteí z nich jsou zde noví, takže si mě nepamatují, ale ti, co si mě pamatují, musí pocítit, že nejsem slaboch a nenechám do sebe bouchat, jak se jim zlíbí.