Ta Pravá (první díl)

Část 41 Tyler: Zlomený

Kromě nás už nikdo v šatně není. Prsty mi Caleb vrátil do původního stavu, ale ta bolest stále nepřechází. Leduji to chladícím sáčkem, který mi dal profesor Franklin z ošetřovny.

Když mi ho předával, tak mě poplácal po rameni „asi se cítíš poníženě, že tě přeprala holka, ale nic si z toho nedělej. Věřím, že tvoji reputaci to nezničí," mrkne na mě a odejde pryč.

Kurva, kdyby to byla jen holka. To je Lara. Moje Lara.

Sevřu ruku v pěst a zaskučím bolestí. Stihla mi zlomit tři prsty, než se mi jí podařilo setřást. Takovou sílu jsem zatím u nikoho neviděl. Ať celý rok byla zalezlá kdekoliv, tak hodně trénovala.

Kluci stojí nade mnou. Steve o pár kroku dá dělá dechová cvičení a masíruje si hruď. Zachytím jeho pohled a uhnu.

„Nechci ti nic říkat, ale..." začne Caleb

„Neopovaž se to vyslovit," zavrčím na něj a protřepu si ruku.

„Tímhle tempem z nás udělá sekanou," zastane se ho Aaron. „Možná sis toho nevšiml, ale ta ženská ti zlomila tři prsty a Stevovi málem zlomila žebra. Vsadím se, že se držela zpátky jenom kvůli velkému množství svědků. Musíme ji eliminovat."

Jeho slova mi v hlavě zaduní.

Prudce se postavím a od Aarona jsem sotva pár centimetrů „ať-tě-to-ani-nenapadne!" Seberu tašku a hodím ji přes rameno, „zařídím to."

„Jestli tě najdeme v krabičce od zápalek, tak si s nimi osobně zapálím cigáro," zařve za mnou Steve.

...

Dorazím domů, kde na mě čeká Derek.

„Konečně jsi doma," prohodí a následuje mě do pracovny, kde si sednu do křesla a vytáhnu jednu složku.

„Možná jsi zapomněl, že chodím do školy," nepodívám se na něj. Přehrabuji se v papírech, abych našel tu informaci, kterou jsem získal asi před půl rokem.

„Měl bys přehodnotit, jestli ti ta škola vůbec k něčemu je, když jsi teď pobočníkem."

Konečně zvednu hlavu a opřu se do křesla „kdyby mého tatíka neprošpikovali Falconovi, nemusel bych se zahazovat s těma posranejma papírovačkama. Zajímalo by mě, kde si tenkrát byl, když si z něj udělali cedník."

Chvíli se měříme pohledem, než odevzdaně oddychne.

„Pořád se nemůžeš smířit se skutečností, že vedení předal mě?" vysloví přesně to, co mě neustále užírá. Otec napsal do závěti větu, která otřásla celou naší rodinou. Po celá staletí se rodové vedení předávalo z otce na syna, ale on...

On ho předal svému bratrovi Derekovi, který mě už půl roku rozčiluje při každé příležitosti. Navíc jsem se stal jeho pravou rukou, oficiální název je pobočník, což do této chvíle vykonával on. Veškeré papírování hází na mě a věřím, že si to náramně užívá.

Když jsem se tenkrát vrátil ze Severu, tak jsme s otcem spolu strávili nějaký čas. Byl jsem zlomený a on věděl, že mě něco užírá, proto se mnou trávil víc času. Zpočátku jsem mu neustále vyčítal, co provedl matce, ale potom se ve mě něco zlomilo a začal jsem k němu cítit lítost.

Dokonce i po jeho smrti se Derek nepodvolil matku pustit. Posílil stráž, takže i když se kluci vrátili z Aljašky, nepovedlo se nám k ní znovu dostat. Málem jsem rozmlátil půlku pokoje, ale Derek mi tenkrát řekl, že to dělá pro moje dobro.

Konečně najdu, co hledám a strčím papír do tašky. Podívám se na hodinky, „musím se vrátit do školy," zavrčím na něj a nechám ho v pracovně samotného.