Ta Pravá (první díl)

Část 69 Diana: Domácí vězení

45.

46.

47.

Dělám jeden klik za druhým a snažím se pravidelně dýchat, jak mě to naučila Lara. Celá zpocená cvičím na zemi svého pokoje, který se pro mě stal vězením. Vysloužila jsem si dokonce mříže na okno se zámkem, od něhož má klíč pouze nulka. Sice silně pochybuji, že bych se pokusila o útěk, když jsem v patře a skokem z okna by se ze mě stala akorát krvavá placka.

Jsem hlídaná 24 hodin 7 dní v týdnu, a dokonce i při návštěvě koupelny jsem doprovázena. Kdybych nevěděla, že je kolem mě banda zabijáckých pošuků, tak bych použila nějaký ze svých triků, které jsem stokrát využila u rodičů, a vypadla bych.

To je k vzteku.

53.

54.

Vzpomínka na mé rodiče mě rozesmutní. Je to věčnost, co jsem se s nimi viděla, nebo je alespoň slyšela. Naštěstí jsou naživu. Nedávno jsem si od Lařina sluhy nechala zjistit, zda jsou moji rodiče živí a zdraví. Trvalo mu to skoro týden, ale když přišel s úsměvem na rtech, div jsem ho neumačkala radostí. Žijí poklidný život v Paříži a moc na sebe neupozorňují. Otec už nevykonává pozici politika a matka prodala svou módní značku, což mě zamrzelo nejvíc. Jako malá jsem sedávala v její posteli a mamka mi vyprávěla, jak mi jednou značku odkáže. Byla jsem děsně pyšná, když jsem v 8 letech vytvořila první kostým na Halloween a mamka mi ho pochválila.

Nezajímají mě kecy nulky o tom, že je můj příbuzný. Moje rodina jsou oni dva. Ti, co se o mě celý ty roky starali a vychovali mě.

70.

71.

Sakra.

Svaly mě pálí od fyzického přetížení, na které nikdy nebyly zvyklé. Chvíli jsem chodila na gymnastiku, ale po pár kurzech jsem to vzdala, protože jsem měla samé modřiny. Taky jsem na střední chodila na tenis kvůli jednomu krásnýmu borcovi, ze kterého se následně vyklubal gay, takže jsem mu tenisovou pálkou přerazila ruku a samozřejmě už nikdy na kurt nepřišla.

Oddychnu.

Už to bude pár týdnů, co Lara zmizela. Nepřipouštím si, že by se jí něco stalo, protože prostě nestalo a basta. Několikrát jsem jí špehovala při tréninku a není možné, aby takový stroj dokázalo něco porazit. Když jsem ji viděla poprvé, jak kosí jednoho člena za druhým dřevěnou holí, bodla mě v hrudi závist. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se pohyboval s takovou ladností a přesností. Její pohyby byly cílené a bez zbytečného máchání. Tomu říkám umění.

Sluha mě den před jeho zmizením ujistil, že Laru najde. Že jí najde a pomohou mi se odsud dostat, a tomu také věřím. Také zdůrazňoval, abych pokračovala v tréninku.

To taky dělám.

Protože i v rámci domu mám omezený přístup, tak trénuji u sebe v pokoji, který je dost velký na to, abych tu udělala tři hvězdy a nezranila se. Né, že bych byla schopná hvězdu vůbec udělat, ale odhaduji, že by to možné bylo. Strejda, jak vyžaduje abych mu říkala, mě každý den navštěvuje a vysvětluje mi, že je pro mé dobro, abych byla zavřená v pokoji. To mu ale nežeru. Od doby, co Lara zmizela se chová jako totální hňup.

Ne. Král všech hňupů a odporných švábů.

Chápu, že je venku válka a útoky, o kterých si čtu v novinách jsou nebezpečné. Ale... kdoví, kdy válka skončí. Jak můžu mít jistotu, že tu nebudu zavřená několik let?

Padnu unaveně na zem a setřu si z čela pot.

Neválej se, jak šunka a makej. Slyším Lařiny slova a vyšvihnu se do stoje. Seberu láhev s pitím ze stolku a dám si pořádnou nálož proteinu. Aspoň něco mi nulka dopřeje.