Ta Pravá (první díl)

Část 57 Lara: Dianina volba

Nulka se rozčílil natolik, že zahájil několik útoků mimo Státy na jejich sklady. Také se zmínil o přímém útoku na sídlo v Itálii a Norsku. Neslyšela jsem přesně, co říkal, ale jeho zaťatá pěst byla dostačujícím důkazem, že jim zláme všechny kosti v těle za to, co provedli Dianě. Dokonce svolal dva své taktiky, které povolává pouze ve výjimečných případech. Společně s dvojkou a trojkou pracovali na celé akci. Mě nepovola... né kvůli mým zraněním, ale abych nepouštěla jeho neteř z očí.

V jeho kanceláři se střídalo tolik lidí, že jsem to ani já nestihla postřehnout. Jednou to byl jeho blízký právník, poté zase chemik. Moje starost o Dianu byla přednější, proto jsem tomu shluku nevěnovala moc pozornosti a stála nad její postelí jako hlídací pes.

Dívat se dva dny na Dianu, jak zírá do blba a odpovídá pouze pokýváním, mi rve srdce. Poté, co jí zkontroloval doktor a uznal, že je fyzicky v pořádku, trochu jsem se uklidnila. Ale stav, ve kterém se právě teď nachází je horší, než kdyby měla otevřené rány. Doktor při vstupu do pokoje sice trval na tom, že nejdříve ošetří mě, protože moje záda a noha byla v dezolátním stavu, ale odmítla jsem. Nervózně jsem nakukovala doktorovi přes rameno, když jí prohlížel.

Když konečně oznámil je v pořádku a začal mi přes mé protesty čistit rány, nespouštěla jsem ze své kamarádky oči. Záda mě pálila při každém doteku, ale poslušně jsem seděla a přemýšlela, co dál.

...

„Bude to už pořád takové?" zvednu hlavu od novin, které pročítám očima s vědomím, že Diana spí. Zjistím však, že má oči otevřené a zírá do stropu. Její posmutnělý výraz mě uzemní.

„Budou na mě útočit?" Odložím noviny vedle sebe a věnuji jí plnou pozornost.

Musím jí pomoct, aby se mohla posadit, protože je oslabená.

Poté se posadím před ní na postel a poprvé za dlouhou dobu se na mě zadívá přímo do očí „já tohle nechci Laro."

Usměju se na ní „nebudu ti říkat, že se to už nebude opakovat, protože bude. Ostatní národy nás nemají zrovna dvakrát v lásce za to, co děláme. A ty jako neteř hlavy organizace, navíc nevytrénovaná. Jsi lehká kořist," řeknu trochu opatrně, abych jí nevyvedla ještě víc z míry.

„Lehká kořist" zopakuje a obejme polštář, do kterého jemně zaboří hlavu.

Její ochablé tělo mě drásá zevnitř. Od toho útoku nic nejedla a skoro nepila. Když vezmu v potaz lehká zranění a šok, tak se dá očekávat její stav, avšak nečekala bych, že Dianu v takovém stavu, kdy uvidím. Vždy byla veselá, ztřeštěná a zvláštním způsobem ulítlá. To se mi na ní vždy líbilo. Občas se sice rozčílila nad úplnýma prkotinami, ale nejednalo se o konec světa.

Tohle je Diana, kterou neznám.

Nevím, co dělat. Nevím, jak se chovat. Ona tu byla vždy pro mě, když jsem byla na dně, když jsem něco nezvládala. Ale ona? Toto je poprvé, co nevím, jak se k ní chovat.

Po krátké odmlce zvedne prudce hlavu až mě tím lehce překvapí.

„Začni mě trénovat," „Chci... chci se umět bránit," dodá tiše.

Překvapeně zpozorním.

Myslí to vážně. Její pohled jenom dokazuje, že už nechce být jenom obětí a loutkou. Chce umět zaútočit. Pár minut si ji jenom prohlížím, abych se ujistila, že ve svém rozhodnutí neustoupí.

Zvednu se na nohy a strčím ruce do kapes, „začíná válka. Nebudu mít dostatek času s tebou trénovat. Řeknu nulce, aby ti našel vhodného kandidáta pro trénink."

Hodí po mě polštář a v letu ho zachytím „chci, abys mě učila ty!"

„Dí, jako jednička mám svou úlohu v nastávající válce." No spíš bych měla říct v současné válce, protože díky tomu incidentu ve škole se začaly hýbat všechny spojky, které jsme zatím udržovali v pozadí „nemám čas tě učit."

„Vidíš, jsi nejlepší. Víš to ty, vím to já, ví to všichni. Chci se učit od té nejlepší."

Když znovu zavrtím hlavou, tak po mě zařve „dlužíš mi to."

Má pravdu.

Všechno se děje proto, že jsem zklamala jako kamarádka. Protože jsem k ní Lapis přivedla. Kdyby nebylo mě, tak by se o její existenci nikdo nemusel dozvědět. Řešila by problémy s jejím věčným rivalem, chodila by s Thomasem a hádala by se s otcem kvůli opravě auta, které nabourala, když se snažila zaparkovat před kino.

Tohle všechno jsem jí vzala, protože jsem JÁ chtěla mít trochu života, který mi byl upírán. Měla bych jí dopřát alespoň kapku toho, po čem sama touží.

Polštář odhodím na blízké křeslo a založím si ruce na hrudi. Diana na mě poprvé kouká s opravdovým odhodláním. Odhodláním, které jsem u ní naposledy viděla při výprodeji Gucci kozaček z minulé sezóny.

Prohlédnu si její postavu a stavbu těla.

Nemá žádné svaly. Nepodstoupila žádný trénink, takže i koordinace se zbraněmi nebude stát za nic. Chodila dva roky do gymnastiky, ale nijak aktivně se neangažovala. Zadýchává se při chůzi po schodech a běhání označila za otročinu.

„Dobře," svolím.

Diana zajásá.

„Ale!..." dodám a zpřísním hlas „nebudu tě šetřit. Nemám čas si hrát na kurz sebeobrany. Budu tě učit způsobem, kterým se trénují řádní členové Lapis. Budeš na mě řvát. Budeš mě nenávidět. Voda s ledem bude tvůj nelepší přítel a několik dní neucítíš ruce, jak je budeš mít domlácené."

Přikývne.

„Jinými slovy, při tréninku není žádná Lara. Pouze jednička. Dosud jsi neprošla žádným tréninkem, takže se nikdy nedostaneš na úroveň vysoce trénovaných zabijáků jako jsem já, ale..." znovu se na ní podívám „po pár lekcích určitě obranu před útočníkem zvládneš."

Poprvé za poslední dny se usměje.

Podívám se na hodinky „takže dnes se půjdeš dolů najíst a pořádně se vyspíš. Zítra ve 3 ráno jdeme běhat a musíš být čilá. Dáme si moje dvouhodinové kolečko a potom zamíříme rovnou do posilovny. Musíme nejdříve zlepšit tvoji výdrž a posílit tělo."

Odhrne přikrývku a postaví se. Vidím na ní, že i to jí dělá velké problémy a chystám se každým okamžikem skočit k ní, abych jí zachytila při pádu.

Udrží se však a odhodlaně zatne pěst „společně to zvládneme.

Ta slova mě udeří víc, než bych si chtěla připustit.

Ano, společně to zvládneme.