Ta Pravá (první díl)

Část 75 Lara: Pravý přítel

Jedna rána se ozve ode dveří, když Andrej zastřelí trojku a následně i čtyřku. Než se dokáže zbytek desítky vzpamatovat, tak se na ně Tyler společně s jeho jednotkou vrhnou v součinnosti s Andrejem.

Druhá rána se ozve z revolveru nulky, která vystřelí směrem ke mně.

Uslyším své jméno z Dianiných úst.

Neucítím však pálivou bolest, spojenou s výstřelem.

Nezasáhl mě.

..

...

..

Nepostřelil mě...

..

...

..

...ale Alexeie.

V posledním momentě se postavil přede mě a schytal ránu místo mě. Byl to jen krátký okamžik, kdy jsem v koutku oka zahlédla jeho postavu. Nevidím mu do obličeje, protože je ke mně zády, ale z jeho uvolněného těla, které se kácí k zemi poznám, že nulka zasáhl životně důležitý orgán.

Po výstřelu se ode mě nulka odkloní a soustředí se plně na jeho největšího rivala... Sarah. Ta ho zaměstná natolik, že si ani nevšimne, že místo mě zasáhl úplně někoho jiného.

Protože Andrej dokáže upoutat veškerou pozornost Andraste, která se začne proplétat mezi ostatními členy, shýbnu se k Alexeiovi a začnu hodnotit škody.

Sakra.

Sakra.

Sakra.

Odtáhnu Alexeie kousek za stůl, abychom byli chráněni před bojem, do kterého jsou teď zabraní všichni přítomní, takže si mě nevšímají.

Kulka Alexeie zasáhla do hrudního koše. Jsem si stoprocentně jistá, že má proraženou plíci. Z pusy se mu valí krev a ani můj pevný stisk nedokáže zastavit krvácení. Začnu chmátrat po jeho kapsách, kde má vždycky nějaký lék, nebo mastičku, která mi v minulosti vždycky pomohla. Najdu jenom pár léků na bolest, obvaz...

Sakra. Co mám dělat. Poraďte mi sakra někdo.

Na Alexeiově obličeji se objeví úsměv a jeho ruce zůstanou bezvládně ležet. Podívá se na mě skrz polouzavřená víčka.

„Jsem rád, že jsem vás poznal slečno," řekne šeptem a z pusy se mu vyvalí další krev.

„Sakra, nemluv Alexeii," slyším, jak panikařím. Po tvářích mi stékají slzy. Nemůžu ho ztratit. Je to můj dobrý přítel, který při mně stál po celou dobu. Byl mou jedinou oporou na Sibiři. Mou nadějí. Pomohl mi se zbavit té proklaté látky, která mě svazovala. Po nocích mi tajně nosil čokoládu.

Ne, ne, NE.

Vřava kolem nás neustupuje, ale mě to nezajímá. Začnu silně tlačit na ránu, ze které stále vytéká tmavá tekutina.

„Prosím, nesmíš mě v tom nechat," zkontroluji puls, který je dost slabý. „Co si bez tebe počnu?" Panika neustupuje, stále víc se začnu horečně rozhlížet, zda se nenajde nějaká pomoc. Sama však dobře vím, že jsem jediná, kdo teď Alexeiovi může pomoct.

„Jsem rád, že tady s Vámi můžu být..." už se nesnažím na ránu tlačit, protože krev se řine moc rychle. Položím si jeho hlavu na kolena „...a...." zakašle tak silně, že se mu z pusy vyhrne další krev „...nikdy nezapomínejte, kdo jste..." jeho hlas postupně slábne a já cítím, jak se mi potoky slz řinou po tváři.