Ta Pravá (první díl)

Část 19 Lara: Tam, kam jsem už nikdy nechtěla vkročit

Už podruhé stojím před těmi pekelnými dveřmi, a čekám než mi někdo přijde otevřít. Slíbila jsem si, že mě sem už nikdo nedostane.

Povzdychnu.

Po hodině tělovýchovy jsem plná odhodlání poslala SMS Tylerovi, že je knihovna přeplněná, takže pokud by mu to nevadilo, tak zajdu za ním domů, abychom dodělali projekt. Jediné, co mi odpověděl bylo Ok ve 4.

Překvapivě ani neprotestoval, takže jsem tu.

Upřímně jsem ani ve snu nepředpokládala, že na tomto prahu budu ještě stát. Mé odhodlání mě opustilo hned poté, co jsem zprávu odeslala.

Začínám toho litovat.

V domě se dějí věci, se kterými není radno si zahrávat. Nejsem si zcela jistá, zda jsem udělala správné rozhodnutí. Když mi však vyvstane v hlavě smutný obličej Hanny, která se trápí pro svou nejlepší kamarádku, mé pochyby zmizí. Pokud mají Barnettovi něco společného se zmizením Emily, zjistím to.

Dodám si odvahy.

Dveře se rozletí, ale nestojí v nich komorník, který mi otevřel posledně, ale sám Tyler. O krok ustoupím, protože dveře rozrazil opravdu prudce. Tváří se jako vždy. Má ten samolibý výraz, kterým dává najevo, že mu celý svět leží u nohou.

Pitomec.

Prohlédne si mě od hlavy až k patě a otevře mi dveře víc, abych mohla vstoupit. Nemyslím si, že džíny a černé tričko bez nápisu s krátkým rukávem by nějak vybočovali z běžného stylu při návštěvě, ovšem tihle lidi žijou jinak než ostatní, proto znervózním, zda jsem se vhodně oblékla. Navíc, než jsem šla sem, byla jsem dvě hodiny u Mika a spravovala tam jednomu bláznovi motorku, se kterou se vysekal na dálnici. Ta motorka byla v hrozném stavu, ale ty peníze za opravu, za to opravdu stály.

Tyler jde těsně přede mnou a tentokrát nezamíří do chodby pod schody, kam mě vedl komorník dříve, ale následuji ho po schodech do patra.

Oba mlčíme. Snažím se nebýt příliš nervózní, ale moc mi to nejde. Cítím sucho v krku a mám chuť si otřít ruce do kapes, jako to dělám vždy, když se dostanu do podobné situace. Také mě velmi znepokojí to ticho, které se táhne celým domem. Když se nad tím zamyslím, tak ani minule jsem kromě komorníka nikoho nepotkala. Žádnou zpívající hospodyni, která často mě a Dianu vyrušuje při našich filmových maratonech. Dokonce ani potrhlý řidič, co se pětkrát přijde zeptat, zda někam nepojedeme.

Prostě nikde nikdo.

Vrchní patro se nese ve stejném stylu, jako patro spodní. Na stěnách visí krásné obrazy a závěsy podél oken jsou do rudé barvy. Člověk má opravdu pocit, že se nachází v paláci.

Od schodiště zamíříme doprava a na konci chodby otevře dveře, do kterých vstoupí. Nejistě ho následuji.

Ocitnu se ve velkém pokoji.

Hned naproti dveřím stojí u zdi velká postel tmavých barev, která zabírá většinu prostoru. Kromě nočních stolů a jednoho psacího stolu napravo od dveří a křesílka s knihovničkou tu není vůbec nic. Jediné, co opravdu stojí za to, je gigantické okno nalevo od postele, za kterým je nádherný balkón s výhledem na zadní část zahrady. Přejdu k oknu, abych měla lepší výhled ven. Mají opravdu velkou zahradu, z přední části domu není viditelná, ale odsud je vidět přímé navázání zahrady na rezervaci. Jediné, co tyto pozemky odděluje, je živý plot.

Uslyším za sebou šustění. Otočím se a naskytne se mi pohled na Tylera, který se právě vyvalil na postel jak dlouhý, tak široký. Má na sobě džíny a bílé tričko, které se mu při tom pohybu trochu vyhrne a odhalí tak své vytrénované břicho.