Ta Pravá (první díl)

Část 60 Lara: V první linii II. část

Krev v žilách mi vře.

Po těle cítím, jak mi stékají krůpěje potu.

Jsem unavená, schvácená a poraněná na několika místech.

Ale nepřestávám.

Probíjím se od jednoho protivníka k druhému. Nevím, zda Tyler padl. Nevím, zda je mezi nimi. Nevím, zda bojuji s ženou, nebo mužem. Tancuji mezi jednotlivými členy a odebírám jim jejich zbraně, se kterými útočím na jejich spolubojovníky.

Vydávám ze sebe nadlidské výkony, když skoro 40 minut bodám nožem kolem sebe a zabíjím každého, kdo se mi připlete do cesty. Občas obdržím nějakou ránu, ale nevšímám si toho. Bolest je pro mě vedlejší.

Jediné, co mě zajímá je zabíjení.

Zabít je všechny.

Je to stejné jako tenkrát v lese, když na mě poslali lovce. Bylo jich 36 a já věděla, že nemám šanci. Ale nevzdávala jsem se. Věděla jsem, že se nemůžu na nikoho spolehnout. Stejně jako teď jsem se dostala do bojového transu, kdy jsem nevnímala, koho vlastně zabíjím. Jediné, co jsem vnímala byly mrtvoly pod mýma nohama.

Nulka miloval tuto moji bojovnou stránku.

Viděl to.

Tenkrát, když mi bylo sotva 15 a přijel na oficiální návštěvu na Sibiř. Viděl mě, jak se biju se svou soupeřkou v tělocvičně a po tom krátkém okamžiku se rozhodl, že s ním musím jet do Států. Chtěl mě mít u sebe.

...

Na chvíli přestanou útočit, což mě taky přivede do klidového stavu. Těžce dýchám a soustředím se na každý pohyb mých nepřátel. Všechny smysly mám nastražené na maximum. Slyším i sebemenší šustnutí.

Stojím s posledním nožem v ruce, který mi zbyl a přes zakrvácené oko sotva vidím. Vlasy se mi lepí na krk a několik pramínků, co mi zasahuje do obličeje odfouknu, aby mi nezavazely ve výhledu.

Kolem mě je několik desítek těl. Po 30 lidech jsem přestala počítat, proto jenom silně oddychuji a dívám se na Dereka, který společně s jeho synovcem a dalšíma dvěma lidmi projdou mezi ostatními členy. Pořádně zamrkám a zjistím, že v první řadě stojí i Tylerova jednotka, připravená zaútočit.

Žena se rozhlédne, zamlaskne a poté se podívá na mě, „taková malá holčička a napáchá tolik škody," ucedí skrz zuby a smete si neviditelné smítko z šatů. Její vysoké podpatky a perfektně nalakované nehty mě rozčílí.

Uvědomím si, že mám vykloubené rameno a ze stehna mi trčí nůž. Při jejím písklavém hlase ucítím mráz v každé kosti, která není zlomená.

Zadívám se na tu peroxidovou mrchu a druhou rukou si rychlým trhavým pohybem narovnám rameno. Zkřivím obličej bolestí a rameno si trochu promasíruju.

„Běž si ztěžovat ke svýmu kadeřníkovi! Ten ty tvý silácký sračky možná bude poslouchat."

Z výrazu v jejím obličeji mi dojde, že se jí má poznámka nelíbí. Přikráčí si to ke mně, "víš, co s takovýma mrchama jako jsi ty, děláme v Neměcku?" píchne mě dlouhým nehtem do bolavého ramene a ucítím z ní odporně silnou voňavku, která určitě stála víc než tenhle barák.

Zvednu hlavu, protože v těch podpatcích mě o pár centimetrů převyšuje „A víš ty, co děláme s bestiemi jako jsi ty na Sibiři?"

Než stihne cokoliv říct, ze stehna vytáhnu nůž a vrazím jí ho do krku. Vykulí na mě oči a z pusy se jí začne hrnout krev.

„Ukážeme jim, kde je jejich místo," řeknu plynulou ruštinou a druhou rukou jí chytnu za peroxidové vlasy, aby neupadla na zem a ten poslední okamžik se dívala do mého obličeje.

Do obličeje, který jí bude pronásledovat i v pekle.

Kolem to zašumí. Několik členů se vyděšeně chytne za pusu a několik z nich zatne rozčíleně pěst.

„Sejdeme se v pekle" pošeptám polomrtvé ženě posměšně. Vytáhnu nůž z krku, takže krev vystříkne a několik kapek mi dopadne i na tvář.

Její bezvládné tělo se skácí k zemi.

Tylerova jednotka na mě vyděšeně zírá.

„Právě sis znepřátelila celý oddíl německých Abahigi," dodá nevzrušeně Derek a poškrábe se na hlavě, jako by ho její smrt nevyvedla z míry.

Z nohy mi začne valit krev. Shodou okolností je to stejná noha, kterou jsem si sedřela při výbuchu.

Znovu se zasměju „na mě je vypsaná odměna ve 12 státech. Pokud se dostanu na seznam další země či organizace, bude to pro mě čest," lehce ukloním hlavou, abych naznačila, jak je mi to totálně ukradené.

„Sama sis podepsala rozsudek," řekne Derek odevzdaně.

Ze schodů na mě zamíří tři muži se zbraněmi a jsem si jistá, že to nejsou uspávací pistole. Zvednu hlavu a v jejich tvářích zahlédnu vztek a odhodlání.

Začnu se hystericky smát. Myslím, že adrenalin se mě zmocnil natolik, že přestávám vnímat svá zranění.

„Zbabělci," zakřičím na Dereka „Nedokážete si poradit s jednou, jak to ta mrtvá bestie řekla? malou holčičkou?"

Všichni kolem mě ustoupí, protože se bojí, že se na ně vrhnu. A určitě bych to udělala, kdybych nebyla tak oslabená. Podívám se přímo na Dereka a jeho partu „Nemáte žádnou čest. Naštěstí nejsem taková troska jako jste vy."

Zlostně se na ně podívám. Hlavně na Tylera, z jehož pohledu nedokážu nic vyčíst „jste banda neschopných zba..."

Nedořeknu.

Uvidím Dereka, jak zvedne ruku na znamení. Uslyším povědomé cvaknu a výstřel.

Pak už ucítím jen bolest na hrudi.

...