Ta Pravá (první díl)

Část 61 Lara: Peklo

Tak jsem se spletla.

Byly to uspávací pistole.

A ta dávka mě musela odrovnat na několik dní, protože si z hrudi vytáhnu tři šipky, jejichž dávkování by uspalo i koně.

Beru to jako poklonu.

S ukrutnou bolestí odhodím šipky do rohu a pokusím se posadit. Promnu si místo, kde se před chvíli šipky zabodávaly do těla. Činí mi velké problémy se posadit, zvlášť když mám spoutané ruce okovy. Oba dva železné kruhy spojuje řetěz mezi mýma rukama, takže se můžu částečně pohybovat. Tedy v rámci možností. Nohy mi nechali volné.

Ušklíbnu se.

Nechci svým věznitelům nijak radit, ale měli by mě pořádně spoutat.

Nastražím uši. Instinkty mám ještě v pořádku, proto můžu s klidem říct, že jsem tu sama. Předpokládám, že jsem v nějaké cele, kde drží své zajatce. V porovnání se sibiřskými celami, tady není vlhko a zima.

Poprvé jsem byla v cele, když mi bylo deset. Vzpomínám si na ten zážitek, jako by to bylo včera. Po několika dnech jsem začínala věřit, že umřu. Nedali mi najíst ani napít. Děravá deka, která tam byla, nedokázala zahřát mé prokřehlé tělo. Rány od biče jsem měla hnisavé a příšerně pálily. Zříraly mě halucinace, které mě přiváděly k šílenství.

Takže si vlastně nemám na co ztěžovat. Tady je příjemné teplo a zem je suchá a hladká. Na protější straně zahlédnu džbán s vodou. O své vězně se starají asi velmi dobře.

Jestli se mi podaří dostat se z této šlamastiky, budou si ze mě dělat všichni legraci. Zvlášť šestka, že jsem se nechala takhle hloupě chytit.

Je pravda, že vtrhnout do sídla bez jakýchkoliv informací bylo hloupé, ale...

...náramně jsem si to užila.

Zasměji se pro sebe.

Od doby, co dělám Dianě chůvu, jsem neměla moc možností vyrazit ven za pořádnou akcí a dost mě to štvalo. Na Sibiři jsem denně vykonávala alespoň jednu čistku, takže jsem měla ruce potřísněné smrtí.

Ale tady jsem nebyla nic víc než hlídací pes...

Podívám se kolem sebe.

Obklopuje mě tma a jediné, co dodává místnosti světlo, jsou dva malé, asi deseticentimetrové, otvory ve zdi. Tyto otvory vpouští sluneční paprsky, osvětlující z každé strany malý prostor, takže nemohu říct, že by tu byla taková tma.

Časem si moje oči zvyknou.

Povede se mi doplazit k blízké zdi, protože se mi nedaří postavit, abych tam došla. Opřu se o ní a začnu hodnotit škody. Ruka i noha jsou překvapivě v dobrém stavu. Mám sice problém s pohybem a rány mě dost pálí, ale nekrvácí ani nehnisaj. Rány se už začaly zacelovat. Myslím, že za to můžu vděčit antibiotikům, které jsem si vzala v lese.

Stačí mi však jediný pohled abych věděla, že rány potřebují vyčistit a zašít. Několik škrábanců na těle je pokryto strupy a odřená noha lehce mravenčí. Modřiny na rukách se vybarvovaly v pestrých barvách a při doteku zabolí.

Rukavice nemám. Jizvy na rukách mám po dlouhé době odhalené. Vedle popáleniny mám nový krvavý šrám, dost hluboký na to, aby zanechal jizvu. Jazykem projedu zuby. Překvapivě mám všechny a žádný se neviklá. Nos taktéž není zlomený.

Škoda, takže neumřu.

Někdy si říkám, zda by smrt nebyla vysvobozením z tohoto proklatého světa. Svět je plný prohnilých lidí, se kterými se musím vypořádávat. Jsem pouze pěšák, kterého ovládají jiní. Nikdy jsem nezažila lásku rodiny, nebo teplo rodinného krbu. Od narození jsem trénovaná, abych svět zbavovala prohnilých lidí. Ale co když patřím mezi ně? Mám vůbec právo chodit po této zemi?