Ta Pravá (první díl)

Část 54 Lara: Alexei

Před rokem.

Sníh mi praská pod nohama.

Zastavím se na blízkém kopci, ze kterého mám krásný výhled na sídlo. Vidím budovu do tvaru podkovy, jejíž střecha a veškeré okolí je bez poskvrny díky sněhu, který od mého příjezdu ještě nepřestal padat. Všude kolem je mrazivé ticho, narušované zvukem pištivého větru.

Jsem tu sotva pár dnů a pořád jsem si nezvykla na zimu a chlad, který proniká i přes kožešinu a rukavice. Toto šílené počasí mi devastuje ruce a mé vlasy jsou často pokryty zamrzlými krystalky.

Přitáhnu si kabát, spadající až na zem, blíže k tělu a vydechnu chladnou mlhu z úst.

Zítra mě čeká trénink, proto jsem se rozhodla projít po blízkých pozemcích Lapis. Od patnácti jsem na Sibiři nebyla a dost se toho změnilo, došlo k přestěhování sídla z jedné části Sibiře na druhý, takže mé tehdejší skvělé orientační schopnosti už nejsou tak dobré jako tomu bývalo dříve.

Od Áčka jsem se dozvěděla, že mě čeká i terénní trénink. Abych se nenechala zabít hned první týden, rozhodla jsem se z vlastní iniciativy projít pár pozemků v okolí. Kromě blízkého lesíka a holé pláně jsem zatím na nic zvláštního nenarazila, tedy pokud zabudované miny pod sněhem mohu počítat do něčeho nadstandardního.

Projdu zasněženým paloukem a zahlédnu bunkr, jež je součástí tohoto okolí. Jenom při cestě do sídla první den jsem jich viděla nespočet. Některé rodiny je dokonce využívají k bydlení, protože v mínus dvaceti stupních představují lepší ochranu před krutou zimou než cihlový dům. Avšak v této oblasti slouží jako sklady zbraní, nebo jako ilegální herny mafiánských organizací. Přiblížím se k bunkru a zvědavě nahlédnu dovnitř. Neuvidím nic víc než tmu, proto se otočím a vydám se dál.

V tom z temné chodby za sebou uslyším neobvyklé skučení, což mě přinutí se znovu opatrně přiblížit ke vstupu do bunkru.

Pozorně se zaposlouchám.

Skučení se ozve znovu.

Porozhlédnu se kolem, ale na zasněžené pláni jsem jenom já.

Nevím, co mě to popadne, ale vejdu dovnitř, abych zjistila zdroj toho skučivého zvuku. Zkontroluji, zda za opaskem mám nůž a opatrně našlapuji dovnitř, abych nebyla slyšet. Čím víc se ponořím do tmy, tím pronikavější zvuk mučení uslyším.

Narazím na několik místností, které jsou však prázdné. Poté zahnu za roh a na konci chodby uvidím světlo, problikávající z olejové lampy.

Ohlédnu se přes rameno, abych se ujistila, že jsem tady opravdu sama a nikdo mě nesleduje. Na Sibiři člověk nemůže věřit ani vlastnímu stínu.

„Měl bys chcípnout starý brachu" ostrý smích dvou lidí ucítím až v morku kostí.

Pak uslyším další ránu a zaskučení.

Přiblížím se tak, že dokáži nepozorovaně vidět celou místnost. Uvidím postaršího muže na zemi a dva muže okolo dvacítky s dřevěnou pálkou, jak tlučou do něj tlučou. Protože tento bunkr nemá dveře, nemusím se obtěžovat s otevíráním a pouze zpoza zdi přihlížím na celou scénu.

Vím, že některé bunkry se využívají pro vyslýchání dealerů nebo nebezpečných zabijáků z jiných organizací. Je možné, že narušuji výslech? Znovu si prohlédnu oba muže a usoudím, že se nemůže jednat o členy žádných organizací, protože nejsou ozbrojeni. Jeden z nich má sice za opaskem lovecký nůž, ale ze způsobu, jak ho má na opasku uvázaný lze usoudit, že ho proti člověku v životě nepoužil.