(Pohled Daniela
pohled Jonathana)
Po nějaké době jsme dorazily k Danielovi domů. Pořád mi v hlavě leželo to, co mi dnes řekla mamka. Vážně by mi Daniel něco udělal?
,,Zlato, musím ještě udělat nějaké papíry do práce, ale hned potom se ti budu věnovat." řekl jsem svému zlatíčku s úsměvem a dal mu pusu do vlasů.
,,Není potřeba." řekl jsem mu a šel si udělat čaj.
,,Stalo se něco?" zeptal jsem se ho nechápavě. Vždyť ta návštěva proběhla dobře, nebo snad ne? Co mu řekla, když spolu byly v kuchyni?!
,,Ne nic. Chceš kafe?" zeptal jsem se ho a vyndal z menší skříňky hrnek.
,,Ne děkuju. Budu v ložnici, kdybys něco potřeboval." řekl jsem mu nakonec a vydal se do ložnice. Upřímně vážně nechápu, co to s ním je..
Udělal jsem si čaj a následně hrnek položil na menší stolek v obýváku. Když nad tím tak přemýšlím, ještě nikdy jsem nebyl v jedné místnosti, do které mě Daniel nechce pouštět. Zajímalo by mě, co tam je, ale když jsem ty dveře jednou zkoušel otevřít, bylo zamčeno..
Začal jsem se věnovat práci, šlo mi to celkem rychle od ruky a já měl za necelou hodinu vše hotové.
Vypil jsem čaj a potom odnesl hrnek zpět do kuchyně. Potom jsem se vydal za Danielem. ,,Danieli, co je za těmi dveřmi?" zeptal jsem se ho a sedl si na postel.
,,Za jakými dveřmi?" zeptal jsem se ho nechápavě a sedl si vedle něj.
,,Za těmi zamčenými. Chci vědět, co tam je." řekl jsem mu odhodlaně.
,,Zlato.. ještě na to nejsi připravený." řekl jsem mu upřímně a pohladil ho po tváři.
,,Chci to vědět. Buďto mi to okamžitě řekneš, nebo půjdu domů." řekl jsem mu a odtáhl se od něj.
Povzdechl jsem si. ,,No tak dobře. Ale věř mi, že nic z toho nepoužiju bez tvého svolení." ujistil jsem ho a spolu s ním vstal. ,,Dám ti tolik času, kolik budeš chtít, ale když mi pak řekneš, že už to nikdy nechceš, tak to už nikdy nepoužiju." ujistil jsem ho a i s ním došel až ke dveřím, které jsem následně odemkl a nechal ho vejít dovnitř.
/*/*/*/*/*/
Vítám vás u další kapitoly, už brzo se zase vrátím k Samovi a Newtovi
Jak si myslíte, že to bude pokračovat?
