(Daniel
Jonathan)
,,Chci to vědět. Buďto mi to okamžitě řekneš, nebo půjdu domů." řekl jsem mu a odtáhl se od něj.
Povzdechl jsem si. ,,No tak dobře. Ale věř mi, že nic z toho nepoužiju bez tvého svolení." ujistil jsem ho a spolu s ním vstal. ,,Dám ti tolik času, kolik budeš chtít, ale když mi pak řekneš, že už to nikdy nechceš, tak to už nikdy nepoužiju." ujistil jsem ho a i s ním došel až ke dveřím, které jsem následně odemkl a nechal ho vejít dovnitř.
Můj strach rostl každou vteřinou, během které jsme se přibližovali ke dveřím. V hlavě jsem si stále přehrával slova své matky. Daniel má zvláštní zájmy. Jednoho kluka zřídil tak, že má doteď jizvy. Nebojíš se, že ublíží i tobě? Jistě že se bojím! Ale... ale Daniel by mi nikdy neublížil. Určitě ne.
..
Tak... jak je možný, že jsem tolik zpanikařil, když jsem to viděl?! To, že mi to ukázal neznamená, že to použije! Vůbec nic to neznamená! Tak... tak proč už spolu víc jak deset hodin nemluvíme?! Prostě jsem zpanikařil. Bylo toho prostě moc a... a i když jsem to chtěl vědět, nečekal jsem to. Prostě... je to svým způsobem děsivé.
Johny se mnou od té chvíle nemluví. Věděl jsem, že ho to vyděsí, ale že až takhle? Povzdechl jsem si a nandal na talíř takový pozdní oběd. Johny před chvílí přišel ze školy, nevyzvedával jsem ho. Chtěl jsem, ale... potřebuje teď nějaký čas pro sebe a já to respektuju. Upřímně jsem čekal, že odejde k sobě domů, ale to se naštěstí nestalo. Ale to ticho mezi námi už mi leze krkem. Položil jsem talíře na stůl a šel do obýváku, kde na gauči seděl Johny a sledoval televizi.
,,Jídlo je na stole." pobídl jsem ho a po pár vteřinovém přemýšlení jsem si sedl vedle něj. Cukl sebou. Bojí se mě... ,,Zlato já... vážně bych na tebe nic z toho nepoužil, nemusíš se bát. Prostě zapomeneme na to, že ta místnost vůbec existuje, co ty na to?" nabídl jsem mu opatrně a poposedl si dál od něj, aby se cítil víc v bezpečí.
Chtěl jsem vstát a jít si pro jídlo, ale zastavil mě Daniel, který si sedl vedle mě a začal řešit ten včerejší incident. Jedna moje část by na to chtěla zapomenout, ale... nejde to a je jedno, jak moc se budu snažit. Mám tolik otázek, ale nevím, jak je říct tak, abych Daniela nějak neurazil, nebo cokoliv.
,,Nechci na to zapomenout." řekl jsem a podíval se na něj. ,,Já... je to něco s čím tě musím přijmout... ne takhle jsem to nemyslel prostě... prostě jen nechápu, co tě k něčemu takovému vedlo." přiznal jsem a podíval se na něj.
/*/*/*/*/*/*/*/*/
Po dlouhé době vás vítám zpět u Daniela a Jonathana. Jak si myslíte, že to bude pokračovat? Další kapitolu se budu snažit vydat zase v sobotu
