(Pohled Newta)
Řekl jsem to... Nemůžu uvěřit, že jsem to řekl nahlas. Nechtěl jsem to říct nahlas. Nechtěl jsem, aby to Alex věděl, aby to kdokoliv věděl tak... Nechci z toho obviňovat Alexe, nemůže za to. Může za to Sam to on... on to udělal. Ale... kdybych se víc bránil tak... by se nic takového nestalo... Kdybych souhlasil, nemuselo se nic takového stát jenže... nebyl jsem na to připravený a Sam to věděl a... nerespektoval to, i když mi slíbil opak...
A teď jsem tady. Sám v nemocničním pokoji za doprovodu pípání přístrojů. Prý jsem měl panický záchvat, ani si to nepamatuju. Chtěl bych pryč. Pryč z nemocnice, pryč od tyranského otce, pryč od Sama, pryč z tohohle města... Jenže to nejde.
Obvinil jsem Alexe z něčeho, co nebyla jeho vina. Vždyť tam ani nebyl, netušil, že se něco takového stane. Určitě se mnou teď nebude chtít mít nic společného a celý náš plán o tom, že se spolu odstěhujeme pryč je nadobro v háji. Tedy alespoň pro mě. Nedivil bych se, kdyby Alex odešel sám, aniž by řešil, co bude se mnou. Zasloužil bych si to. Snažil se mě chránit a já na něj svedl něco, za co jsem si mohl sám.
Možná by to mohl svést na vyrovnávání se s celou tou situací a nebrat mě vážně. Ale... Znám ho. Znám ho dost dobře na to, aby mi došlo, že moje slova nevyžene z hlavy. I kdyby mi odpustil, pořád by se mu to slova vybavovala, stačilo by jen to, aby se mi podíval do tváře. Bylo by jedno na tom, co děláme, zkrátka by se mu v hlavě neustále přehrávala naše konverzace, stejně jako teď mě.
Vždyť už to stejně nejde změnit. Mohl bych se mu omlouvat klidně tisíckrát za den a nic by se nezměnilo. Akorát bych mu svými slovy připomínal to, co jsem provedl. Stejně jako Sam mě. Sam... Proč na něj teď zase myslím? Stačí mi jen jediný pohled na něj a vybaví se mi, co mi provedl. Při každém jeho pokusu o omluvu se mi v hlavě přehrála celá ta situace a když už jsem měl náhodou štěstí a neviděl vše, stačilo jen pár okamžiků k tomu, abych se zase topil v moři bezmoci.
Možná si to vyčítá, stejně jako si teď já vyčítám to, co jsem řekl Alexovi. Zajímalo by mě, jestli mu výčitky taky nedovolují klidně spát. A možná i ano? Kdo ví... Nevypadal zrovna nejlíp. Propadlé tváře a kruhy pod očima značili o nespavosti a celkově nevypadal ani v nejmenším tak dobře jako dřív. Mohl bych to sice svést na svůj momentální odpor k jeho osobě, ale i kdybych tenhle odpor pominul, nemohl bych popřít, jak zničeně vyčítá.
Ale nezáleželo mu na mě. Byl jsem jen součástí nějaké hloupé hry. Hry, která zničila vše dobré v mém životě. Nadobro jsem zničil vztah s Alexem a vytvořil barikádu, kterou dost možná nikdy nepřekonáme a s tím spojenou možnost odtud konečně vypadnout.
Jenže už se to stalo a já s tím nic neudělám. I kdybych se se Samem usmířil a odpustil mu, k čemu by to bylo? Stejně by si to vyčítal, stejně jako si já vyčítám svá slova vůči Alexovi. A oba by jsme věděli, že jsem mu ve skrytu duše stejně vyčítám a nedokážu mu zcela odpustit, stejně jako Alex mě.
/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/*/
Po delší době vás vítám u nové kapitoly. Myslíte si, že se vztahy mezi Alexem a Newtem urovnají? A co teprve Newtův vztah se Samem?
