boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

8. kapitola: něco uvnitř tebe to ví

Z pohledu Scotta McCalla
„Můžeš mi konečně říct, co se děje?" ptal jsem se nechápavě zatímco mě Stiles odvekl co nejdál od hřiště.

„Jo! Takže. Musím začít úplně na začátku," vyhrkl, když si byl jistý, že nás nikdo neuslyší.

„To by bylo fajn," přikývl jsem souhlasně a doufal, že brzy zjistím o co jde.

„Prostě jsem Sarah jednu noc málem srazil autem!" vychrlil najednou. Nechápavě jsem nadzvedl obočí. Málem jí srazil? Někdy? Byl jsem opravdu zmatený.

„Fajn je, že jen málem," kývl jsem a zoufale se nadechl. „Nechápu, proč to teď řešíme," zamumlal jsem, když mi došlo, jak bude trenér zuřit, že jsme se zase vytratili z tréninku. Ačkoliv už si možná zvykl.

„Tu noc jsem myslel, že to bylo zvíře, ale pak jsem viděl hezkou holku, tak jsem to neřešil," máchal rukama, snažíc se situaci objasnit.

„Stále mluvíš o mojí sestřenici, Stilesi," upozornil jsem ho.

„Promiň," mávl rukou, „ale pěkná je," pokrčil rameny a pohlédl zpátky na mě.

„Jdi k věci," spařil jsem jej pohledem a zavrtěl hlavou.

„Jo, jasně," přikývl, „je vlkodlak," vyhrkl naprosto z ničeho nic, aniž by to nějak souviselo s tím, co říkal před tím.

„Cože? Víš to jistě?" rozhodil jsem rukama a začal přemýšlet nad tím, co divného někdy řekla, nebo jen udělala. Jediné co mi však přišlo zvláštní, bylo jak rychle poznala, že Cora s Boydem jsou vlkodlaci. A jak lehce se na tréninku po pádu vrátila mezi první běžce. A taky její noční toulky. Vlastně toho zas tak málo nebylo. Avšak její pach byl... Tak obyčejný. Tohle všechno prostě mohla být jen shoda náhod.

„Stoprocentně," stál si však za svým Stiles. „Jak rychle odešla z tréninku... Myslel jsem, že se jí udělalo špatně, tak jsem šel za ní."

„A ona se proměnila," vydechl jsem, ale doufal jsem, že je tohle jen dost nepatřičný vtip nebo hloupé nedorozumění.

„Jo," přikývl však Stiles na souhlas.

„To nedává smysl," vrtěl jsem však odmítavě hlavou. „Její pach... Prostě nevoní jako vlkodlak. Je spíš... Jako... Tak obyčejný," máchal jsem rukama snažíc se vysvětlit, že Sarah nemůže být vlkodlak. Prostě nemůže. Toho bych si určitě všiml. Určitě...

„Scotte! Viděl jsem, jak jí chlupy vyrostly z tváří, její nehty se proměnily v dlouhý drápy a v puse se objevily tesáky!" vykřikl a nervózně poskočil. „Oči jí zářily jako dva safíry!"

„Kdyby byla vlkodlak, svojí rodinu by přece bránila," nemohl jsem se s tím stále nějak smířit.

„Já nevím, třeba nemohla, ale tohle byl vlkodlak stoprocentně!" vykřikl znova Stiles.

„Tak jo, tak jo!" vykřikl jsem naopak já. „Třeba za to mohla Kali, nebo dvojčata," zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem, aby to samé trápení prožívala i Sarah. Ale bylo to tu.

„Melissa říkala, že to nebylo tak hluboký," zavrtěl hlavou Stiles.

„Třeba... Já nevím! Třeba se prostě spletla. Něco přehlídla. Já nevím," rozhodil jsem zoufale rukama. Chtěl jsem Sarah pomoct. Byl jsem proto rozhodnutý. „Musíme jí najít. Pomůžeme jí. Musíme."

Z pohledu Sarah McCall
V knihovně jsem se rozvalila na sedačce a doufala, že už tohle nikdy nezažiju. Vlastně jsem trochu doufala, že si mé proměny Stiles nevšiml, ale to bylo... Trochu nereálné.