boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

35. kapitola: sama sobě nepřítelem

„Pochopím, když někdo bude chtít couvnout," slyšela jsem z místnosti vedle. Byl to šerif. Museli se tedy s ostatními bavit o Stilesovi a jejich dalším plánu.

„Ticho," ozval se najendou Derek a všechny tím zastavil, „někdo tu je," řekl tiše. Došlo mi, že slyší mé srdce, a tak jsem se zastavila na místě.

„To jsem já," řekla jsem po chvilce, ale to už na mě Derek skočil s drápy vedle mého krku. „To jsem já!" vykřikla jsem hlasitěji a praštila ho do hrudi.

Derek ode mě odstoupil a změřil si mě pohledem.  „Kdybys nekryla svůj pach," snažil se hodit vinu na mě. No dobře, možná to byla tak trochu moje vina. Hlavně pro to, že ani nevěděli, že jsem se za nimi chystala, ačkoliv jsem však chtěla být s Isaacem, nemohla jsem jen tak sedět v nemocnici a dělat, že je Stiles v pořádku. On totiž nebyl. Potřeboval pomoct.

„Promiňte," vydechla jsem a rozešla se za Argentem, který akorát uklízel pistoli, kterou na mě před momentem ještě mířil. Stejně tak i šerif a Allison.

„Fajn," kývl Derek a podíval se na Argenta a následně i na šerifa.

„Ty, Sarah, nemáš strach? Jsi si jistá, že do toho chceš jít s námi?" snažil se ujistit šerif. „Tvůj táta by mě asi zabil, kdyby věděl, do čeho tě tahám," zavrtěl nad sebou hlavou.

Podívala jsem se mu do očí. „Nemám strach," zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Podstatný je teď pro mě Stiles. A to, že potřebuje naší pomoc, ať už je to jakkoliv nebezpečné," pousmála jsem se a hrdě zvedla hlavu. „Táta by byl šťastný, že jsem se poučila z vlastních chyb. Nebojte," kývla jsem na šerifa. S tátou byli kdysi přáteli, ale odcizili se, když jsme se přestěhovali do Miltonu.

Derek se na mě s mírným úsměvem otočil. „První vlk, co uteče před liškou."

Na tváři se mi nejspíš objevil drobný úsměv, neboť Derek ode mě tvář odvrátil.

„Vezmu si laserový meč," ujal se slova Argent a vše se začalo rozdělovat.

„Ty, Sarah a Derek do Eichen House," sdělila Allison a pohlédla na svého tátu. Následně pohledem shlédla i na nás vlkodlaky. „Šerif a já do špitálu. Sejdeme se ve škole," vydechla tmavovlasá lovkyně a rozešla se k východu.

„Neměla bych s vámi do nemocnice?" otázala jsem se, načež se Allison zastavila a otočila se na mě. „Kombinace člověk a vlkodlak se mi zdá bezpečnější než dva lidi," objasnila jsem a pokrčila rameny.

„Tak fajn," přikývla, „třeba zachytíš stopu," pokývala souhlasně hlavou a pobídla mě, abych se tedy rozešla za nimi.

Když jsme se ocitli před nemocnicí, hrdlo se mi sevřelo. Nechtěla jsem se tam vracet. Vzpomínala jsem tam na to všechno. Vracely se mi i ty nejvdálenější vzpomínky. Všechny však vedly ke Stilesovi a Isaacovi.

„V pohodě?" zeptala se náhle Allison a chytila mě za rameno. Podívala se mi starostlivě do očí a pozvedla tmavé obočí.

„Jo," přikývla jsem ledabyle, „v pohodě." Podívala jsem se na nemocnici a s výdechem se otočila na Allison. „Do patra, kde byl Stiles na pokoji?" nadzvedla jsem obočí, načež Allison souhlasně přikývla.

Otočil se na mě Stilinski. „Vážně ti nic není?" zeptal se i on. Znova jsem kývala na znamení, že jsem v pohodě. „Září ti totiž oči," zamumlal. Udiveně jsem k němu zvedla pohled.

„Já jen," odmlčela jsem se a zadívala se dl skla, v němž se mé oči odrážely. Opravdu byly zářivě modré. „Jsem v pohodě," mávla jsem nad tím rukou a rozešla se do nemocnice. „Zkusím zkontrolovat tohle patro. Vy jeďte dál a kdyby cokoliv, budu tady. Uslyším vás. Přijdu, a pomůžu vám," ujistila jsem je, že tam budu, kdyby se něco dělo a sama jsem šla prohledávat patro. Hledat cokoliv, co by jen naznačovalo, že tam Stiles ještě byl. Protože jsem si děsně moc přála, aby tam byl.