boj za svobodu |×TW FF×| kniha první

14. kapitola: touha, na někoho hodit vinu

„Trenére prosím!" řekla jsme snad po sté a spojila ruce v prosebné gesto.

„McCallová," otočil se na mě kouč a nevěřícně kroutil hlavou. Pravděpodobně nad mou výdrží, neboť jsem se vykašlala na první hodinu jen kvůli tomu, abych mohla trenérovi přinést koláč a na kolenou jej prosit.

„Prosím!" řekla jsme opět, „ten koláč vám klidně udělám ještě jeden! Nebo dva! Klidně tucet, když budete chtít!" začala jsem smlouvat.

„Je pravda, že ten byl opravdu dobrý," přiznal a pohlédl na mě, „ale i přes to," usmál se, „ne."

„Donesu občerstvení!"

„Aby ztloustli a my prohrávali více než do teď?!" vyhrkl tázavě a obočí nadzvedl dost vysoko.

„Tak pití," opravila jsem se, „budu jim dávat pití. Pitný režim přeci sportovci potřebují!" hádala jsem se i nadále. „Víte co se stane, když nebudou mít dost vody? Zkolabují! A víte co se stane, když zkolabují? Prohrajete!" řekla jsem vážně, pokývala hlavou a založila si ruce na prsou.

„Ale prohrát nechceme," zhrozil se trenér.

„Aha? Tak potřebujete mě! A pití!"

„A ty snad máš pití, které bys jim dávala?" udivil se trenér a zkoumavě si mě prohlédl.

„Ne, ale seženu ho! Seženu mraky pití! A koláč! Vezmu vám koláč, opravdu!" jásala jsem, když mi začalo docházet, že to začíná zabírat.

„No dobře. Ale jedeš na svou zodpovědnost. Jestli se mi něco nebude líbit, zůstaneš třeba uprostřed lesa. To je mi fuk. Jasný?!" nadzvedl opět výhružně obočí.

„Rozkaz!" vykřikla jsem a rozběhla se domů pro peníze, a hned na to do nejbližšího obchodu pro čisté vody.

„Myslíte, že bych si ten vozík mohla půjčit? Jen na chvilku, opravdu," tázala jsem se prodavačky, která vyjeveně sledovala můj obsáhlý nákup.

„Jo," přikývla, „jistě," vydechla a ještě se chvilku vzpamatovávala s mých deseti balíků flašek, než mi vrátila peníze nazpátek a já mohla vyrazit zpět k autobusu. Následně jsem podnikla zase cestu k obchodu, s vozíkem. A zase zpátky k autobusu. Teď už jsme však byla připravená vyrazit.

Udýchaně jsem se posadila na přední sedačku vedle trenéra, který mě udiveně sledoval.

„Proč si sedáte sem, McCallová?" založil si ruce na hrudi.

„No," odmlčela jsem se a sledovala ho, „to abyste na mě dobře viděl," zazubila jsem se po chvíli.

„Jděte si sednou jinam," protočil očima a jen co jsem vstala, vystoupil z autobusu a kontroloval, zda do autobusu nastoupili všichni, kteří měli.

Seděla jsem na sedačce přes uličku u trenéra a jen sledovala, kam si sedají ostatní. Úplně vzadu seděl Scott se Stilesem a nechápavě mě sledovali, zatímco já zářila neutuchajícím nadšením. Několik sedadel před nimi seděl Isaac s Boydem a ani od nich mě tázavé pohledy neminuly. Avšak kousek od Boydea seděl i Danny s Ethanem. A to už mi bylo jasné, že tahle cesta neproběhne úplně v klidu.

Scott 9:14
Co tu děláš?

Přečetla jsem si zprávu a na tváři se mi objevil ještě větší úsměv.

Sarah 9:15
Jsem prostě šikovná. A taky dobrá kuchařka. Očividně.

Pohlédla jsem na Scotta, který mi věnoval svůj pohled, ale nebyl tak pobavený, jak jsem doufala. Scott byl totiž naprosto mimo.