Jako lusknutím prstů. Takhle rychle, se váš život dokáže změnit. Své o tom ví i Sarah McCall, jejíž rodina byla hozena do spárů smrti. Její nejbližší, a to teta Melissa, žije v nedalekém Beacon hills, kam se musí přestěhovat a svůj život naprosto př...
Ta bolest, kterou jsem cítila, nešla ani popsat. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem ani mluvit. Stále jsem to všechno viděla - tu spoušť. Nechtěla jsem tomu věřit, ale viděla jsem jejich těla, krev a cítila tu nesnesitelnou bolest a smutek. Bylo to opravdové, tím jsem si byla bohužel až příliš jistá.
„Sarah," hlesla žena s černými kudrnatými vlasy. Cítila podobnou bolest, jako já, to jsem poznala - koutky nutila k úsměvu jen proto, aby nepůsobila smutně, ale prsty se jí mírně třásly a v očích měla jakousi jiskru smutku. Mám ji tam také? Ptala jsem se sama sebe.
Zvedla jsem k ní svůj pohled a došlo mi, že si na nic nevzpomínám. Že to jediné, čím jsem si jistá, je to, že jsou moji nejbližší mrtví, že je někdo zabil a policie to svedla na kojoty nebo vlky. Jenže já věděla, že jsem toho vraha viděla, ale nemohla jsem si za boha vzpomenout, co se stalo, když jsem tam vešla. Jakoby se mé myšlenky zavřely do kovové krabičky a nechtěly mě k sobě pustit.
Cítila jsem se nesmírně vyděšená, ale prázdným pohledem jsem hleděla na ženu, která přijela až sem jen kvůli tomu, aby mě silně objala a já mohla jít alepsoň k někomu domů. K sobě jsem se totiž vrátit nemohla, nezvládla bych to, a už vůbec ne sama.
„Můžeme jet?" zeptala se a podala mi ruku. Přijala jsem jí a zvedla se ze židle na policejní stanici. Měla jsem na sobě dlouhé tričko a tátovu starou policejní bundu. Tu jsem však musela vrátit, když si pro ní Jeff Weiner došel. Byl asi o tři roky starší než táta a byl to jeho dobrý přítel - tudíž jej tátova smrt také dost zasáhla.
„Děkuju," usmála jsem se, když jsem mu bundu vracela. Ačkoliv mi dal tričko, kalhoty jsem stále měla své. A bylo to poznat, když byli od tolika rudé krve. Avšak domů jsem se neodvážila vkročit. Pro mé věci musela Melissa a já jí za to byla ohromně vděčná. Byla pro mě v tu chvíli největší hrdinkou - vešla do místa, kde se událo tolik zmatku a bolesti, že to snad ani nebylo možné.
„Můžeme jet," vydechla jsem směrem ke své tetě a rozešla se s ní ven.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
